Nedožité devadesátiny šumavské kantorky Elvíry Běhounové

10. 9. 2023

Přesně před 90 lety se narodila Elvíra Běhounová, šumavská učitelka z Borových Lad, dlouholetá knihovnice, kronikářka, a velká příznivkyně Šumavy Litery. Poctivá kantorka ze staré školy, která nedělala rozdíly mezi barvou kůže, vyznáním nebo přesvědčením, a která uměla pochválit i pokárat s fortelem. Její vyprávění se dostalo až do éteru Českého rozhlasu a na stránky knihy.

Pocházela ze staré vimperské německé rodiny Praschl a jejím životem prošly hned několikrát otřesy velkých dějin. Maminka Berta měla dvě sestry a bratra. Vzala si českého četníka Josefa a od té doby byli neustále na cestách, jak jej povolávali sloužit na různá místa Československa. Nejdále byli na tehdejší Zakarpatské Ukrajině, kde ve vsi Brustury (v dnešní Ivano-frankivské oblasti) 10. září 1933 malá Elvíra přišla na svět. A hned po narození se s tímto světem málem rozloučila – do ranky na obličeji se dal prudký zánět, přidala se spalující horečka a nikdo si už nevěděl rady. Zachránila ji její babička, také Berta, která sedla na vlak, dojela do Užhorodu, vyléčila těžce nemocné miminko bylinkovými zábaly a obklady a vzala si holčičku na čas k sobě do Vimperka.

A byl tu rok 1939, s ním nacistická okupace a zatímco Elvířin tatínek byl i s rodinou stažen do protektorátu, její strýc Karl rukoval do Wehrmachtu na východní frontu. Válka se přehnala, ovšem ihned po ní přišla česká kolektivní pomsta Němcům a s ní rozvrat vimperské rodiny starého světa – Elvířina matka díky sňatku s českým četníkem směla zůstat, Bertiny dvě sestry Ela a Mitzi byly se zbytkem rodiny vyhnány z Vimperka do americké okupační zóny, pozdější SRN. Strýc Karl byl zajat v sovětské okupační zóně a po propuštění tak zůstal v NDR. Rodina tím byla rozprášena na území tří států a dvou neslučitelných politických systémů. Rodinné vazby byly zpřetrhány a kontakt na dlouhá léta omezen do podoby pár řádek v dopisech. Elvířin dědeček Karl zemřel 1941 a je pohřben ve Vimperku, jeho žena, babička Berta, vyhnaná v r. 1945, zemřela 1957 a odpočívá daleko od svého manžela, v Simbachu na Innu. To byla první srážka osudu jedné rodiny s dějinami.

Druhá přišla vzápětí, kdy se Elvířin táta Josef, poctivý prvorepublikový četník, odmítl přidat k nastupujícím komunistům. Stálo ho to několik let v pracovním táboře v Jáchymově a nad Elvírou visel okamžitý vyhazov ze střední školy. Ředitel a dědův starý přítel v jedné osobě jí nechal školu dokončit a zařídil jí místo v pojišťovně, což pro ni ovšem byla čirá hrůza. Chtěla učit děti. A stal se zázrak – jelikož byl velký nedostatek kantorů, napsali jí z vimperského odboru školství na její předchozí přání učit, že může nastoupit v pohraničí v obci Stachy. Ovšem z hraní a zpívání vánočních koled s dětmi před vánoci se stal velký malér (komunisté chtěli eliminovat křesťanství) a přeložili ji na druhé pololetí do Vacova. A odtud ji komunistický ředitel přeložil za trest za vězněného otce a za zpívání koled v předchozím působišti do "vyhnanství" nahoru na Šumavu. Rozloučila se tedy s civilizací a vydala se do rozvráceného pohraničí.

Společensky založené děvče, které začátkem 50. let bylo zvyklé na bohatý kulturní život maloměsta Sedlice u Blatné a tehdejší civilizační vymoženosti (někteří měli už i televizi), zažilo po přestěhování do Borových Lad opravdový civilizační šok. V době jejího příchodu na Borovce žili takřka výhradně dosídlení rumunští Slováci a tehdejší předseda MNV pan Gažák se většinou podepisoval třemi křížky. Takže ji rázem kromě výuky dětí čekalo i doučování dospělých. Žádná elektřina, svítilo se válečnými petrolejkami. A právě tady, v místě trestu, na konci světa, u ostnatých drátů železné opony, potkala svého budoucího osudového muže, lesníka Karla. Zůstali a v roce 1954 se vzali. V borovoladské škole, tehdy doslova na samotě u lesa, vytvořili harmonický domov nejprve dceři Ivaně a posléze i synovi Radanovi.

I na dohled cedulí “Pozor, hraniční pásmo, vstup jen na povolení” člověk mohl prožít plnohodnotný život. Náhradou za chybějící kulturní požitky se stala četba a z Elvíry vášnivá čtenářka. Naše rozsáhlá domácí borovoladská knihovna mohla směle soupeřit s tou veřejnou, které zasvětila část svého života.

Byla houževnatá a leccos si na životě vyvzdorovala. Neměla na růžích ustláno, ale nikdy si nepostěžovala. Byla za všech okolností činorodá a velmi vzácně si jen tak sedla a užívala chvíli klidu. Byla činorodá, měla ráda dobré zprávy a ráda se smála. Pracovala do poslední chvíle a nebylo té síly, která by jí v tom zabránila.

Učitelka, knihovnice a máma Elvíra Běhounová už tu s námi fyzicky není, ale přesto s námi zůstává. Provází nás mj. její oblíbené rčení – jsme tady na světě jen na besedě.

Poslechněte si rozhovor s Elvírou Běhounovou, který v r. 2012 natočila pro ČRo České Budějovice Hana Soukupová a jako podcast v rámci letošního tématu Školy a učitelé na Šumavě a v Bavorském lese.

10. 9. 2023
[rb]