Fotografie – Motivy šumavské a pošumavské
Milfort Martin
V této knize předkládá Martin Milfort shrnutí svého celoživotního díla. Pečlivě vybraný soubor černobílých fotografií obsahuje snímky, které autor považuje za nejzásadnější, a zároveň pokrývá celou škálu motivů, jež jsou pro jeho tvorbu charakteristické – od monumentálních krajinných celků až po detaily přírodních struktur. A reprezentativní je i geografický záběr publikace: vedle centrální Šumavy a Bavorského lesa, kterým věnoval už řadu knih, kalendářů či pohlednic, je její podstatná část vyhrazena také Pošumaví, jež fotografuje zejména v posledních letech, a jež tak představuje méně známou výseč jeho tvorby.
Milfort se narodil v Sušici, počátky jeho fotografování jsou však spojeny s Mariánskými Lázněmi, kam ho osud zavál v 60. letech. Čistě amatérský zájem se rozvinul i díky spolupráci se zdejším významným typografem Milanem Kopřivou, jehož prostřednictvím poprvé nahlédl do světa výtvarného umění. Pro jeho budoucí směřování byly určující dva podněty z první půle začátku 70. let. Jednak se tehdy přihlásil na tříleté dálkové studium na Institutu výtvarné fotografie, provozovaném Svazem českých fotografů; první dva roky jezdil do Brna, závěrečný do Olomouce. Se studiem také přišla výzva nějak svou tvorbu profilovat. A protože krátce předtím s rodinou koupili chalupu v Javoříčku nedaleko Keplů na rozhraní centrální Šumavy a Pošumaví, rozhodl se pro krajinářskou fotografii Šumavy. Začal systematicky tvořit v cyklech, které mu Kopřiva upravoval do knižně pojatých portfolií, zprvu právě za účelem jejich prezentace v rámci školních úkolů.
Na škole se setkal s řadou vynikajících pedagogů, v příklonu ke krajině ho ovlivnil zejména fotograf Beskyd Miroslav Bílek. Ovšem jeho trvalým vzorem se stala legenda slovenské fotografie Martin Martinček. Díky němu si uvědomil, že jeden konkrétní kraj, v jeho případě Liptov, se může stát tématem natolik širokým, že vystačí na celý život. A Martinček mu konvenoval i na hlubší rovině. Jeho fotografie nebyly jen dokonalými fotografickými obrazy – nesly v sobě také poselství, které mu bylo blízké: zobrazovaly archaický, neodvratně mizející svět, kde člověk ještě žije v symbióze s přírodou. Tento přístup byl inspirativní i pro něj, přestože si postupně našel svůj vlastní fotografický jazyk. K jeho formování přispělo jeho ústřední téma, tedy Šumava, jež jako by si o určité formální postupy sama řekla. Často například opakuje kompoziční řešení, kdy spojuje nějaký zajímavý přírodní detail v popředí s výraznou až fantastickou morfologií, pro Šumavu tak příznačnou, s panoramatickým záběrem zdejších plání, které jsou trestí šumavské krajiny. Jestliže přední plány detailně prokresluje, v pozadí nechává vyznít atmosféru krajiny, s mlžnými opary a oblohou plnou těžkých mraků, pro zdejší klima opět něco zcela charakteristického. Jeho snímky tak lze na první pohled rozpoznat díky zvláštní sytosti motivů: byť jsou de facto prázdné a statické bez jakéhokoli děje, nabízí pozorovateli bohatý vizuální zážitek. Často také volí atypické šířkové či výškové formáty a při tom jako výtvarný prvek využívá optické zkreslení, tedy specifickou vlastnost fotografického obrazu měnící konvenční perspektivu lidského oka.
Cesta k originálnímu stylu ovšem nebyla jednoduchá. Do podstaty zdejší krajiny Milfort pronikal pouze pomalu, neustále hledal nová a opakovaně se vracel na stará místa, aby z nich vytěžil to jedinečné a neuchopitelné – atmosféru, světlo… Šumava se mu otevírala postupně i ve smyslu zcela konkrétním – před rokem 1989 se její polovina nacházela ve státě považovaném za nepřátelský, další rozsáhlá území na naší straně hranice byla nepřístupná kvůli širokému hraničnímu pásmu nebo vojenskému újezdu Dobrá Voda, jenž zabral některé z jejích nejkrásnějších partií. Revoluce sice tato omezení zrušila, přinesla však jiná, když zde byl v březnu 1991 zřízen národní park. V té době však už měl Milfort, od půli 80. let žijící v Klatovech, renomé významného fotografa Šumavy. Navíc mu pomohla náhoda. Na jedné z výstav se na začátku 90. let seznámil s Pavlem Hubeným, dnešním ředitelem národního parku, který tehdy stál v čele Chráněné krajinné oblasti Šumava. Právě on inicioval autorovu trvalou spolupráci se správou parku, což mu otevřelo přístup i na území běžným smrtelníkům zapovězená. Později dokonce stejné povolení dostal od analogické instituce v Bavorském lese. Ochranáři si uvědomovali, že fotografie představuje nejcitlivější způsob, jak zdejší jedinečnou přírodu přiblížit širokému publiku.
I díky tomu se záliba mohla změnit v profesi. Milfortovým zdrojem obživy se stalo vydávání zmíněných tiskovin ve vlastní režii, komerční fotografii však vždy důsledně odděloval od fotografie výtvarné. Jestliže komerce u něj byla spojena převážně s barvou, vyžadovanou širším publikem, volná tvorba naopak výhradně s fotografií černobílou. Ta mu umožňuje mít pod kontrolou celý vznik fotografického obrazu až po zpracování výsledné zvětšeniny ve fotokomoře, které v duchu tradičního přístupu považuje za nedílnou součástí tvůrčího procesu. Technická stránka fotografie pro něj ostatně byla vždy důležitá. Dokládá to i „objev“ techniky mokré kolodiové desky, k němuž dospěl před několika lety. Náročný postup používaný ve fotografickém dávnověku, vyžadující masivní fotoaparát a zpracování přímo na místě, ho zaujal jedinečným, dnešními technologiemi nedosažitelným podáním světla, a tím i zvláštním až tajuplným zobrazením objektů. Tyto snímky sice v knize neprezentuje, protože se přece jen svou povahou odlišují a narušily by jednotu její koncepce, nicméně důraz na technologický rozměr fotografie dobře dokresluje profil jeho osobnosti.
Martin Milfort Šumavu kontinuálně zachycuje už více než padesát let. Jeho pozornost je soustředěna výhradně na přírodu a krajinu a s člověkem se tu přímo nesetkáme. Nicméně dobře ví, že podoba jím fotografované krajiny byla kdysi lidskými aktivitami určena víc, než si dnes dokážeme představit. Tento přístup je v kostce koncentrován v cyklu, kde zachytil starou šumavskou chalupu jednoho z posledních starousedlíků – podle brýlí odložených na stole a dalších detailů vše nasvědčuje tomu, že se zde stále žije, její obyvatele však autor záměrně pominul. Jejich absence tu má symbolický význam: Milfortova Šumava je nejen krajinou bez lidí, ale také krajinou lidmi opuštěnou, nad níž opět převzala vládu příroda.
V Pošumaví je samozřejmě přítomnost člověka mnohem zřetelnější, ale i zde si autor vybírá motivy, které s naším moderním světem nemají nic společného. A podobně jako ve výše zmíněném cyklu je zde člověk přítomen pouze skrze svou nepřítomnost, prostřednictvím pozůstatků a stop lidí dávno zemřelých, jako jsou povalené ploty, vybydlené zámky a kostely, kam už nikdo nechodí…
Tohoto základního melancholického tónu Milfortových fotografií si už před časem povšiml německý historik umění Martin Ortmeier, který jejich celkové ladění srovnal s obrazy Caspara Davida Friedricha a dalších německých romantiků 19. století. Také oni oslavovali velkolepost přírody, za níž putovali do odlehlých hor, a člověka zachycovali jen prostřednictvím ruin klášterů, pohlcovaných divokou přírodou, nebo opuštěných lesních hřbitovů.
Milfort má k malbě nicméně blízko ještě jinou kvalitou svých snímků, a to důrazem na jejich komponování. Až nadčasová monumentalita, kde je vše dokonale uspořádáno, se v nich pojí s prchavostí okamžiku. Ale byť fotografie skutečně fixuje jeden konkrétní moment, v němž tvůrce zmáčkl spoušť, v každém snímku je zároveň koncentrován mnohem delší časový úsek. Zvláště fotografie krajinářská tak, jak ji praktikuje Martin Milfort, vyžaduje mimořádnou trpělivost, brzké vstávání, dlouhé cesty za motivem, často několikahodinové čekání na to pravé světlo… Tento způsob práce, pomalý a zdlouhavý, je pro něj v mnohém příznačný. Shrnuje přístup tohoto zajímavého solitéra české fotografie, který se kdysi dávno rozhodl vydat vlastní cestou, vytrval na ní až dodnes a díky tomu ze svého života vytěžil silné a nadčasové dílo.
1. vydání
Vydavatelství MM (Martin Milfort)
2022
ISBN: 978-80-11-01969-3