Šumava je něčím absolutně ultra tajemným

12. 11. 2023

Šumava litera cení přeshraniční vztahy. Hitler knihy nesnášel, místní tradici přiškrtil, říká spisovatel Sichinger, programový ředitel festivalu Šumava Litera, jako Host Radiožurnálu.

Hostem Radiožurnálu je dnes Martin Sichinger. Dobrý den.

Dobrý den. Děkuji za pozvání.

Přemýšlel jsem, jak vás představit, možná jako vimperského rodáka. Čím je pro vás Vimperk?

Tak je to místo, odkud pocházím, odkud pochází naše rodina a pro mě je pořád takovým neobjeveným pokladem Šumavy. Je to opravdu krásné místo, které možná pro někoho má takovou trochu negativní energii, to uznávám, většina žen se tam první den nebo první noc necítí dobře, ale časem se to dá překonat.



To je zajímavý nový poznatek. Víte, z čeho to vychází?

Ne, já to dodneška nechápu.

Takže jakákoli žena, kterou jste tam přivedl, tak se necítila první noc dobře?

Ano. A není to jenom noc, může to být i přes den. Pamatuji si nějakou redaktorku a myslím, že byla z ČT, která tam přijela. A bylo to v červnu, ne v chmurném období jako říjen nebo listopad, byl to červen, natáčeli jsme něco o sklářích. Byl krásný den a ona si sedla na lavičku v tom parku a řekla "musíme odjet pryč". Já bych tady do večera uschla". Vážně.

No dobře. Tak se dostaneme k tomu, co to potom změní, protože Vy Vimperk milujete. A čím je pro vás Šumava?

Šumava, tak to je úplně taková ta divočina, kterou člověk může naštěstí teď procházet i směrem do Bavorska, o čemž jsem si, upřímně, jako kluk ani neodvážil snít. Pro mě to bylo nepředstavitelný, protože hranice do jistý míry začínala pár kilometrů za Vimperkem tím, že tam bylo vojenský pásmo a kasárna. A vy jste neměl šanci se moc někam dostat. Můj tatínek tehdy naštěstí pracoval u českých vodovodů, takže jsme občas mohli spolu někam jet na propustky do pásma. Takže člověk viděl jako kluk aspoň kousky té divoký Šumavy, kam se nikdo nedostal. Ale to byly jenom takový střípky.



Umíte si to užívat ještě dnes, když už tam můžete volně svobodně?

Naprosto. Je to úplně neuvěřitelný. A kdykoli přejdu hranici Bučiny nebo kdekoli, třeba u Hochschachten, tak jsem prostě v tu chvíli úplně strašně šťastný. Tohle vůbec nepolevilo.



No, vy máte tři děti. Já jsem byl jako táta až otravný tím, že jsem vždycky dětem říkal, vy si to neumíte představit, ale my jsme sem nesměli, nesměli jsme ani na dohled a ony na mě tak koukaly, co co to melu? Dá se to přenést?
Nedá. To je podle mě nepřenositelný a jsou věci, který asi už nikdy nebudeme moct vysvětlit. Já jsem zrovna včera přemýšlel napadla mě taková věc že když jsme byli děti, tak – děti prostě počmárávaly, časopisy, že jo. Otevřel jste nějaký časopis nebo šel jste někam po městě nebo ve škole a tam byly ttaky ty časopisy. Ale to už dnes taky neexistuje. Dnes přijdete do metra a tam se neválí časopisy, které byste otevřel a tam by byl, já nevím kdo, třeba Helena Vondráčková s přimalovanýma rohama a tak podobně. Tohle taky zmizelo a už se to nedá dětem vysvětlit.



Čím je pro vás festival, o kterém dnes budeme mluvit – Šumava Litera?

Tak to je asi splnění snu dát dohromady na jedno místo v jednom čase všechny lidi, kteří se zajímají o Šumavu z toho, dejme tomu, kulturního a historického hlediska. Ty knihy – možná to bude znít divně – pro mě zase nejsou úplně tak důležitý. Je to hlavně o setkávání lidí. To znamená, festival je pro mě stejně důležitý jako pro autora, stejně jako je důležitý dejme tomu pro průvodce po Šumavě, fotografy a tak dál. S důrazem na to, že to je mezinárodní festival. To znamená, že hostů, kteří přijíždí z Bavorska, ať už jsou to spisovatelé, nakladatelé, fotografové a další, třeba historici, tak těch je opravdu hodně. Čili v tomto smyslu to není jenom splněný sen z dětství, ale rovněž jsme překvapeni, jak velký je o to zájem.



V pondělí 13. listopadu začíná devátý ročník festivalu Šumava Litera. S jeho programovým ředitelem Martinem Sichingerem si dnes povídáme na Radiožurnálu. Tak devátý ročník festivalu, to už je tradice. Vy jste říkal, že to splněný sen. Byl to prapůvodně váš nápad?

Ne, původně to vůbec nebyl můj nápad. Naopak tohle všechno začalo jinak. Přišel na to Petr Čmerda což je i vydavatel z Volar. A když se potkal s Honzou Cempírkem, to je spisovatel, vzešel z toho setkání s takový koncept malého festiválku, který by provozovalo město Vimperk nebo který by město podporovalo. Ovšem po pár letech a po volbách kromě Honzy Cempírka odešli lidé, kteří to dělali. A nové vedení města nás tehdy poprosilo, jestli bychom v tom nechtěli pokračovat dál. Tak jsme všichni, kdo o to měl zájem, museli založit spolky. Což bylo dost obtížné, abychom vůbec mohli pokračovat. A pro mě jako autora a jako spisovatele, co taky znamenalo, že moje knížky už v podstatě nemůžou ten festival vyhrávat, protože jsem najednou byl organizátorem. Ale zase ta možnost dělat si festival do jisté míry po svém, tak samozřejmě to je něco úžasného, co chcete zkusit.

No mě zaujalo, že jste letos posbírali 100 knižních titulů. A to jsou knihy o Šumavě?
Ano. To jsou knihy, které vyšly v uplynulém roce. To znamená, že v tomto roce hodnotíme knihy, které vyšly v roce 2022 a počet se opravdu blíží 100, ale je to zatím náš rekordní počet. Je ale pravda, že každý rok počet stoupá.



A jsou to jenom české tituly?
Máme celkem přes 30 (teď si přesně nepamatuji ta čísla) knížek o Bavorském lese, který vyšly v němčině. To je jedna z kategorií Cen Johanna Steinbrenera. Plus máme ještě mezinárodní soutěž o cenu Šumava Litera za přínos pro česko-německé vztahy. Do této kategorie tedy patří, myslím, 60 knih, které se nutně nemusí dotýkat Šumavy nebo bavorského lesa, ale jsou spojené s českoněmeckými vztahy.

Proč jste zvolili pro devátý ročník festivalu téma Školy a učitelé a na Šumavě a v Bavorském lese?
Protože jsme si letos připomněli stoleté výročí úmrtí Karla Klostermanna, tak jsme právě k tomuto výročí vymysleli toto téma, které se, vzhledem k letošním programům, ukazuje jako velmi zajímavé.

Vy máte čtyři kategorie, ve kterých se předává cena Johana Steinbrenera. Kdo to byl?

Johann Steinbrener je legendární postava Šumavy, bohužel není ještě tolik objevená. Byl to vimperský tiskař. Ve Vimperku existovala tiskařská tradice už od roku 1484. Máme prvního známého tiskaře Johanna Alakrawa a který přinesl knihtisk z Německa přímo od Johanna Guttenberga. Potom ta tradice trochu skomírala, ale Johann Steinbrener ji vzkřísil. Prošel si Evropou, viděl, jak se tiskne, vrátil se do Vimperka a založil si malou knihtiskařskou dílnu, která po čase vyrostla v obrovskou firmu, která tiskla 130 milionů knih po celém světě, s pobočkami v Číně, v New Yorku atd… Tato tradice byla přerušena tím, že přišel Hitler, který nesnášel knihy, které se zde tiskly – byly to hlavně katolické kalendáře, tak bohužel tu výrobu přiškrtil. A potom Steinbrenerovi odešli hned v roce 45 do Německa.



Jaké jsou tedy ty soutěžní kategorie, když mluvíme o festivalu Šumava Litera?

Uznávám, že to je možná trochu pro posluchače trochu nepřehledné – mezinárodní cena Šumava Litera za přínos pro česko-německé vztahy, všechny knihy musí být vydané v loňském roce. My na to máme mezinárodní porotu, kde je například náš velvyslanec v Německu pan Tomáš Kafka. Potom máme čtyři kategorie Ceny Johanna Steinbrenera pro nejlepší knihy za beletrii, faktografii, výtvarné publikace a nejlepší knihu psanou v německém jazyce o Šumavě a v Bavorském lese.



Posloucháte Radiožurnál. Naším dnešním hostem je Martin Sichinger. Povídáme si o festivalu který začne už v pondělí, potrvá do soboty 18. listopadu a jmenuje se Šumava Litera. Už jsme si řekli zhruba, jak to funguje, ale co je podstatné, nejde zdaleka jenom o literaturu.

Ne, nejde jen o literaturu. Samozřejmě to festival o literatuře atd., ale není to typický literární festival. My třeba vůbec neděláme autorská čtení atd… Hlavními body jsou přednášky, talk show, promítání filmů atd… Je pravda, že součástí festivalu je taky knižní trh, ale snažíme se mít z festivalu takovou platformu pro setkávání lidí, které opravdu zajímá Šumava.

Mě zaujalo, že kromě příběhů šumavských chalup nebo učitelů v legiích atd… je na programu i komedie o cestování za železnou oponu. Mě to nikdy nepřišlo moc jako námět na komedii. Jde o film.
Jde o film a bude to česká premiéra. Já jsem ten film ještě neviděl, ale natočila ho česká emigrantka, která emigrovala v 80. letech a teď žije v Mnichově. Jmenuje se Rena Dumont, napsala i knihu je shodou okolností nominovaná do soutěže o nejlepší německojazyčnou knihu o Šumavě a Bavorském lese. Tak uvidíme, jestli to bude komedie.



Kdybychom si rychle, aby to nebyl jenom seznam, zkusili zalistovat tím festivalovým týdnem, programem. Co vás třeba osobně na tom baví nejvíc?
Nejvíce asi, když se vám podaří pozvat někoho, kdo je dejme tomu mediálně proslavený, jako je letos Angelika Pintířová. Ale není to tak, že bychom dělali tyto věci kvůli osobnostem. Angelika se snažila celý život vystopovat osud jejího tatínka, který byl učitelem v Žihobcích na Šumavě a on se v 70., 80. letech snažil vymyslet řadu pomůcek, jak pomoci při výuce dětem. Byly to originální nápady. Bohužel v té době něco prosadit v tomto prostředí moc nešlo, ale ona ty předměty shromáždila a ve Vimperku bude provádět výstavou osobně, tedy komentovanou prohlídkou výstavy o životě jejího tatínka, což prostě přijde jako originální náhled na to, jak to vypadalo v 80. letech ve školách na Šumavě.

Bude to v městské knihovně ve Vimperku v pátek 17. listopadu a název té výstavy je (Ne)obyčejný život pana učitele Adolfa Pintíře ve víru událostí 20. století. Co je na té výstavě k vidění?

Já jsem ještě tu výstavu ještě neviděl, protože ona byla teď teprve převezená do do Vimperka. Takže to bude překvapení i pro mě.

Vy potom povedete talk-show s Angelikou Pintířovou, takže si o tom budete povídat. Ono asi velkou roli hraje, kdo třeba na tu vernisáž přijde, kdo se o to bude zajímat. Jak je vůbec obecně zájem o tento festival?

Snažíme se pro každý ročník zvát originální hosty. Zatím nejúspěšnější byl rok před COVIDem, když jsme měli téma Schwarzenbergové, což je samozřejmě v jižních Čechách obrovské téma, a podařilo se nám pozvat Adama Petzolda. To byla vůbec jeho premiéra v českém prostředí, kdy jsme ho pozvali na talk show a několik pořadů a vystupoval i v Sušici, tak musím říct, že to bylo naprosto úžasné, přišlo přes 200 lidí do hotelu, kam se jich normálně ani tolik nevejde.



Existuje podobný festival i na druhé straně hranice?

My děláme podobný malý festiválek v Bavorsku a naším cílem je udělat něco podobného na bavorské straně hranice. Ale upřímně, na to potřebujete za A/ velký tým lidí, který na tom budou dlouhodobé a dobrovolně pracovat. Ten ještě úplně nemáme Za B/ potřebujete naprosto osvíceného starostu nebo v našem případě starostku. Což je paní Jaroslava Martanová z Vimperka, která festival podporuje. A to tak, že dám příklad, když je třeba pořad (i v létě děláme programy přes rok, přijedou prostě lidi třeba s komiksem Král Šumavy), tak ona tam přijde, popovídá si s nimi a tu knížku si koupí, má miliony otázek. Čili toto je úžasný, když máte starostu tohoto typu, když sám čte a festival podporuje. Cílem je tedy mít stejný festival, zrcadlový, v Bavorsku. Bude to asi dlouho trvat, ale příští rok nejenomže děláme jednodenní festival v Bavorsku, ale budeme mít týdenní festival ve Freyungu.



A není to jenom lokální záležitost, protože do Vimperka jezdí lidi třeba až z Prahy.

Ano, my děláme i festival ve Čkyni, takový židovský – Šalom. A ono je lepší jej pořádat v pátek, v sobotu, protože pátek je den, kdy lidi jedou na víkend na chalupy. Pražáci mají chalupy na Kvildě, na Modravě. A tím, že se cestou staví třeba ve Čkyni, se návštěvnost významně zvýší.



Mě překvapilo, tak nějak jsem automaticky očekával, že když jste vimperský rodák a máte to město tak rád, že přijedete z dálky ze Šumavy a vy už dlouho žijete v Praze. Jak je to možné?

No, je to trochu komplikované a souvisí to s tím, co jsem říkal na začátku, s takovou trochu negativní energii, která někdy působí na slečny, které přijdou do Vimperka. Že když jsem chtěl žít ve Vimperku, tak se mi to nikdy nepodařilo. A nakonec jsem pochopil, že jediná možnost, když chci s někým žít, je nezůstat ve Vimperku.

No a pak jsem nějak automaticky zase čekal, že když učíte, tak čeština, to je jasné, protože se věnujete literatuře, ale cizí jazyk – tak že to bude němčina vzhledem k té Šumavě.

Tak já jsem vždycky tak nějak mluvil německy, ale dělal jsem tam asi hrozně moc chyb a tu angličtinu jsem se myslím naučil líp. Nevím, jak je to možný.



Cukrový klaun. Tak to je knížka, která byla vaše vůbec první a hned jste za ní získal literární cenu knižního klubu. Teď jste to zopakoval, ten román se jmenuje Zítra přijde Olah. Mají ty knížky něco společného?

Trošku je tam vztah syna a otce, ale to je jenom, řekl bych, taková, nevím zda to je náhoda. Ale to je asi jediná věc, která je tam společná.

Vy jste jako autor, románový autor, spisovatel, začal publikovat v roce 2008, takže debut v 41 letech – je to brzy, pozdě, tak akorát?
V té době jsem měl tři malé děti a rodinný život byl docela náročný a vlastně psal jsem začal, myslím romány, až docela pozdě.

Kdyby to bylo dřív, tak byste byl rád raději?

To nevím. Takto hypoteticky nad tím nikdy nepřemýšlím.

A co vás k tomu přivedlo, že jste si řekl – sedl jste si a řekl Cukrový klaun.
Ne, takhle to nebylo. Pamatuji si, že jsem seděl někde v hospodě. Myslím, že to bylo U Provaznice a četl jsem takový článek. Myslím, teď už nevím, kdo to napsal. Asi Hana Hábová, redaktorka respektu. Právě příběh z prostoru, který jsem znal, z vojenského prostoru Boletice, o tom, jak se tam jeden kluk snažil zabránit tomu, aby se tam prodávaly drogy. A potom jak ho jeho tatínek hledal. A protože jsem tu krajinu znal, tak mi to nějak okamžitě vyvolalo celou řadu takových scén. A pak už to do jisté míry jde samo. Nejdůležitější je ten prvotní impulz.



Potom jste navázal, jestli se nepletu, Smrtí krále Šumavy a potom Duchové Šumavy. Smrt krále Šumavy – tak to asi je jasné, o čem?

Je to o našem, to znamená o tom Králi Šumavy, který pochází z Vimperska, z Kvildy. A to je německý pašerák nebo teda byl to Němec, který žil v Nových Hutích, tenkrát Kaltenbach, a to byl Kilian Nowotny. Na Šumavě je několik králů Šumavy. Je tam ještě např. Mašek, o kterým se taky moc neví, i když letos Pavel Švec o něm napsal pěknou knížku. Ta je v soutěži a má šanci vyhrát. Takže těch Králů Šumavy bylo několik.



O čem jsou Duchové Šumavy?
Tak to je příběh o tom, jak se jedna německá dívka, dcera německého pašeráka, musí po válce vypravit do Vimperka, aby tam prostě sebrala věci, které tam zbyly po její rodině.



Meyrovo sklo?
Tak to je příběh takové dívky, která v Lenoře, což je město proslavené sklem, se snaží v době, kdy ty sklárny zkrachovaly, navázat na tradici výroba skla.



Plus mínus 2 roky na jeden román – čím to psaní pro vás je?
Je to asi taková terapie v tom světě dneska, kdy to, že každý den pravidelně píšete, vám vlastně pomáhá? Myslím si, že to je určitá forma meditace nebo to beru tak, jako to bral Jan Švankmajer – že to je způsob, jak se nezbláznit.



Když žijete v Praze, pracujete tady, jak často se na Vimpersko vracíváte? Té je potřeba právě k tomu psaní tam být přítomen?

Ano, ale stejně tak dobré je nebýt tam, takže ve Vimperku jsem spíš pro to, abych sebral informace, popovídal si s pamětníky, prošel si místa, kterých se to týká, ale to skutečné psaní je hlavně přes zimu v Praze.



A to znamená, že přes léto, o prázdninách býváte na Vimpersku?

Ano, celé prázdniny. Dejme tomu čtvrt roku jsem ve Vimperku.



Poslední šumavská pastvina. Kde ji hledat?
Kde ji hledat? Tak tu jsme opravdu objevili. Byl to teda průvodce Josef Pecka. V Bavorsku jsou tyto pastviny zvané Schachten chráněné a je to turistická atrakce. Bohužel národní park se o tohle příliš nezajímá. S mými kamarády Petrem Koppem a právě průvodcem Josefem Peckou se snažíme tyto historické schachten, což jsou pastviny, které tam kdysi bývaly a nachází se v nadmořské výšce nad 1000 m (je pochopitelně nemožné je obnovit v rámci národního parku), ale alespoň najít.

Kocovina šumavského léta – to zní nostalgicky.
To zní nostalgicky a nostalgie tam po Šumavském bylinném vínu. Naštěstí to má takový happy end, protože šumavské bylinné víno, které si mnozí pamatují, vyráběl vimperský lékárník, pan Budínský. On přišel s receptem, potom mu komunisté sebrali továrnu, ale to víno vyráběli dál – to si všichni, myslím našeho věku, pamatují. Potom při privatizaci Mykoprodukta zanikla. Ale nadšenci z Vimperka a z okolí začali víno znovu vyrábět. Trvá to dlouho, než získáte historický recept a seženete všechny věci, potřebné pro výrobu. Ono je velký problém sehnat už jen ty byliny. Jsou třeba chvíle, kdy nemůžete sehnat pelyněk atd… Čili to všechno jim zabralo roky, ale konečně je Šumavské bylinné opět na trhu a jsme rádi, že je i partnerem našeho festivalu Šumava Litera.



To jsem netušil, ale ta Kocovina šumavského léta vyšla v roce 2018. Bude nějaké pokračování?
Určitě bude pokračování. Už mám v hlavě další román, který se bude jmenovat "My, šumavské byliny" a bude o tom, jak se to vyrábělo.



Román Zítra přijde Olah, ten poslední – tam se vracíte do dětství?

Ano, i když třeba Smrt krále Šumavy, taky vypráví chlapec, tak toto je opravdu příběh, jehož obrysy jsou hodně spojené s tím, co jsem prožil u nás na základní škole.

A na kolik se vám vybavují ty vzpomínky, dobře, 30, 40 let?
Takhle – já jsem pořád v kontaktu s lidmi, kteří v té době se mnou chodili do školy, třeba letos, jak máme téma učitelé a školy, tak jsem do jisté míry v kontaktu jak s učiteli, ale třeba i se školníky a spoustou dalších lidí spojených se školou. Takže to vyvolání vzpomínek není zas tak obtížné v tom smyslu, že každý si pamatuje něco jiného, a to je na tom taky pěkné.

Když jste připomenul téma Šumavy Litery, tedy festivalu, který má už devátý ročník a začíná v pondělí, tak jsou to učitelé, ale mě zaujalo, že tam je přednáška třeba o potulných učitelích anebo učitelích v legiích.

No tak my se opravdu snažíme, aby každá přednáška byla naprosto originální. Zmíněnou přednášku o potulných učitelích přijede přednášet prof. Lippert z univerzity v Regensburgu a bude německy, ale letos porvé všechny programy v pátek a cv sobotu tlumočíme. Ta historie potulných učitelů pro mě osobně je úplně fascinující, takže na tu já se asi těším z celého festivalu nejvíc.

Co je Šumava Litera dětem?
Máme speciální programy – je tam např. soutěž ilustrací, kterou vymyslel novinář Radek Gális, na téma Klostermannových knížek nebo vůbec spojených se Šumavou a je to soutěž s cenami. Plus jsou to pořady, které probíhají v knihovnách.



My jsme neřekli úplně podstatnou věc – že akce jsou zdarma přístupné široké veřejnosti. Pokud vás něco z toho zaujalo, tak se můžete podívat na stránky Šumava-litera.eu a tam najdete celý program, který je opravdu bohatý. Ale tak si říkám, jak to financujete? Jak to vlastně děláte?
Tak je to hodně na dobrovolnické bázi. Máme tým přibližně osmi lidí, kteří na tom celoročně pracují. Plus velká podpora města, to to je jednoznačné. Potom máme finanční podporu Jihočeského kraje a letos navíc také podporu z Česko-německého fondu budoucnosti. Ale to, že je festival zdarma, musíme pořád zdůrazňovat, protože i s Vimperáky se nám x-krát stane, že mají v hlavě, že tam určitě budou chtít nějaké vstupné, ale festivalové pořady jsou pro veřejnost opravdu zdarma.



Pak existuje ještě podcast. To je možná právě pro ty, kteří se tam nedostanou z nějakého důvodu, i když týden je docela dlouhá doba. Jak ten podcast funguje? Jak jsem četl, je docela populární.

No my jsme hrozně překvapeni. A upřímně, jsem ještě ze starý školy, takže podcasty jsem ani pořádně nevěděl, co to je, před pár lety. Ale mí kamarádi mě do toho hodně nacpali. Hlavně náš kamarád Radan Běhoun a Hana Soukupová, což je bývalá redaktorka ČRo v Českých Budějovicích, se toho ujala a její podcasty jsou prostě krásné. Jsou to rozhovory s nominovanými autory a jsou to taková pozadí jak ty knížky vznikly. Také se letos budeme snažit udělat profily porotců a vůbec lidí, kteří jsou spojeni s festivalem. Takže podcasty doporučuji, jsou na Spotify, Apple Music a Google podcasts. Detaily posluchači najdou na našich webových stránkách.



My jsme mluvili o tom, že festival má vlastní ceny – mezinárodní cenu Šumava Litera, Ceny Johanna Steinbrenera a už jsme si řekli i za jaké kategorie. Ale pak je tady kromě zvláštní ceny ještě cena Šumavská ozvěna ))). To je co?
Tak to chci taky čtenářům přiblížit. Je možnost hlasovat on-line pro nejlepší knihu a dá se hlasovat na našich webových stránkách s tím, že hlasování končí jeden den před vyhlášením vítězů našeho festivalu, což bude letos 18. 11. Čili on-line je možné hlasovat ještě do 17. 11. do 23:59.



Baví vás ještě po těch letech číst o Šumavě?

Určitě samozřejmě. To je nekonečné. Vždycky jsem překvapený, kdo přijde s nějakým novým nápadem. A letos třeba je nominovaná kniha, kterou jsem ještě nečetl, na kterou se hrozně těším – Prales pod Falkensteinem, kterou má na svědomí český fotograf Jakub Plášil, jenž strávil několik dní v tom pralese, který je úžasný a vydal o tom knihu.



Máte vy ještě nějaké místo na Šumavě, kam jste se ještě nedostal?
Mám jeden kopec, poslední, Hoher Bogen. Tam jsou ty slavné špionážní věže německého Bundeswehru. Vždycky jsem byl blízko a buď pršelo nebo něco, tak to je poslední nedobytý vrcholek. To prostě musím příští rok dát.

To jsem rád, že jsem se zeptal, protože aspoň vím, že existuje ještě něco, kda jste na Šumavě nebyl. Existuje ještě jedna knížka, o které jsme nemluvili a vy jste jejím autorem. V roce 2022 vyšli Divocí sekáči.

To je román o tom, jak byla Šumava po válce osídlována Rumuny (byli to původně Slováci), tedy Slovenským Rumuny, kteří přišli z Rumunska, aby obsadili statky a usedlosti po odsunutých Němcích. Je to taková docela neznámá kapitola naší historie.

Já myslím, že umíte vystihnout, v čem spočívá takové to zvláštní kouzlo Šumavy…
Ne, nedokážu to vysvětlit, jsem tím vždycky překvapený, protože pokud jde o místa v Čechách, a to je velký rozdíl třeba od Německa – tak Šumava je něčím absolutně ultra tajemným. Opravdu.

A přitom, a to mě překvapilo, letos v té letní turistické sezoně prý ubylo turistů, což vy možná oceníte, ale že už tam nejezdí tolik lidí, Šumava přestává táhnout nebo máte pro to nějaké vysvětlení?
Myslím si, že to všecko nějakým způsobem způsobil COVID a já si to nedokážu představit. Ale je pravda, že je to i problém v Bavorsku. My jsme byli na výstavě Vymírající svět bavorských hospod. 50 % bavorských hospod loni zkrachovalo. Čili toto je něco, s čím je těžké se poprat a vysvětlit si to.



Povídali jsme si o tom, co vás teprve čeká, to znamená IX. ročník festivalu o Šumavě, Šumava Litera. Naším hostem byl programový ředitel tohoto mezinárodního festivalu Martin Sichinger. Já moc děkuji za vyprávění a doufám, že všechno vyjde tak, jak si přejete, protože bude to perný týden.
Ano, ano, všechno musí vyjít tak, jak si přejeme ;-)

Tak tedy pokud byste chtěli, tak můžete navštívit od teď od pondělí 13. do 18. Šumavu Literu přímo ve Vimperku. Mějte se hezky. Díky, na shledanou.
Na shledanou.

Ptal se Vladimír Kroc
Foto a redakce přepisu: [rb]
Odkaz na článek na ČRo Radiožurnál