O poválečném dosidlování Šumavy s Martinem Sichingerem

15. 12. 2022

„Osidlování pohraničí byla ohromná propagandistická kampaň komunistů, za kterou by se nemusel stydět ani Goebbels a další. Zejména rumunští Slováci si mysleli, že přijedou někam na Slovensko. Skončili ale po cestě v dobytčátcích někde na Kvildě nebo Modravě, což pro ně bylo překvapení,“ říká spisovatel Martin Sichinger, pedagog a autor několika oceňovaných románů, ve kterých se věnuje událostem po 2. světové válce na Šumavě.

Nedávno mu vyšel román Divocí sekáči, ve kterém právě tuto dobu popisuje. „Vypátrat potomky rumunských Slováků, kteří tam po válce přišli, je opravdu strašně těžké a systematicky se to v podstatě ani dělat nedá. Protože se po Šumavě různě stěhovali.“

„To znamená, že přišli do nějaké vesnice, kde jim bylo komunistickou propagandou něco slíbeno – například budete moci pěstovat papriku, jinde kukuřici, ale to by například na Kvildě opravdu nešlo,“ popisuje své pátrání.

„A protože píšu o Šumavě další knihu, tak jsem to dost nechával náhodě… Nějaký systematický průzkum to opravdu nebyl,“ doplňuje.

Poté, co byli z pohraničí vysídleni Němci, zbyla na vesnicích i menších městech prázdná stavení, a to hlavně po těch, co pracovali v zemědělství a lesnictví.

„Většina německých lesních dělníků bylo odsunuto – nikdy to nebylo ve sto procentech –, takže tam bylo nutné sehnat novou pracovní sílu. A jedna možnost, která se nabízela a jednalo se o tom už za války, byla nesnažit se dosídlit germánské obyvatelstvo, ale někoho, kdo má slovanský původ. A politici si vzpomněli na naše krajany, kteří odešli v 19. století za snem o lepším výdělku na území dnešního Rumunska.“

Rány se nezahojily dodnes

Měli nahradit obyvatelstvo, které ale české pohraničí obývalo po staletí, rány se tam nezahojily dodnes.

„To nejdůležitější je, a je to vidět na vesnicích, které v Pošumaví vysídleny nebyly, že mají fungující komunity, lidé se k sobě chovají moc pěkně. Bohužel tam, kde k vysídlení došlo, společenský a kulturní život téměř neexistuje. Lidé jsou zabarikádovaní ve svých domech a nechtějí o sousedech nic vědět.“

„Často se mi stává, že za mnou na nějakých knižních akcích přijde slečna nebo paní, která říká, že se do nějaké té vesnice v Pošumaví přistěhovala a nikdo jí nechce říct nic o minulosti… To je ten největší rozdíl. Vím, že znovu rekonstruovat veřejný život po roce 1989 trvalo určitou dobu, ale pak vidíte, že to v mnoha vesnicích nebo obcích a městečkách funguje, ale jinde ne,“ uzavírá.

autor: Naděžda Hávová
Odkaz na článek na ČRo Plus