ŠL/TXT/02: Na krásné Šumavě… (Karel Kálal)

22. 8. 2022

Vzpomínky Karla Kálala z Mlynářovic

Na webu Šumavy Litery vám jako druhý text online-edice ŠL/TXT nabízíme vzpomínky Karla Kálala na jeho učitelské působení v mlynářovické jednotřídce na počátku 50. let minulého století. Dozvíte se z nich, jak v té době vypadaly Mlynářovice a okolní vsi, jak se tam žilo novým obyvatelům a jaká překvapení čekala na mladého nezkušeného, ale nadšeného kantora. Myši, rozptylující děti při výuce, negramotní rodiče, návštěva kina, při které šlo o život, a další příběhy – přečtěte si ojedinělé vzpomínky na poválečnou Šumavu!

–––

Karel Kálal: Na krásné Šumavě…

Až do října roku 1950 jsem o existenci nějakých Mlynářovic vůbec nevěděl a nic mi neříkala ani jména Velký a Malý Bobík. O této části Šumavy jsem měl znalosti ostudně chabé, byl jsem nanejvýš schopen lokalizovat městečko Volary, ale i ty pro mne stejně znamenaly jen kroužek na mapě.

V té době byly Mlynářovice zpola osídlená vesnička ztracená ve stráni pod Bobíkem, kde dávaly lišky dobrou noc. Jinde se toto rčení užívá obrazně, zde se skutečně stalo, že liška do vsi přišla, obešla několik stavení a než se z lesovny podařilo přivolat někoho s puškou, zase se důstojně ztratila do lesa. Školu zde nikdy neměli, a proto tu nebyla ani školní budova. Děti z Mlynářovic chodily do sousedních Krejčovic, kde stála slušná škola, ale pro změnu tam zase nebyli žádní žáci. Proto můj učitelský předchůdce, s nímž jsem se ale nikdy nesetkal, dostal za úkol přestěhovat z krejčovické školy nejnutnější vybavení a umístit je někde tak, aby se od l. září 1950 dalo vyučovat v Mlynářovicích. To poctivě udělal, lavice a tabuli nastěhoval do lokálu místního hostince, který tak jako tak v provozu nebyl. Necelý měsíc učil a koncem září byl povolán k výkonu základní vojenské služby. Škola zůstala neobsazena. Bylo to v době, kdy ještě stály Cudrovice, před válkou středisko okolních obcí, se školou, velikým kostelem, hřbitovem a farou. Teď byly strašidelně prázdné a měly jediného obyvatele: faráře s podivnou zálibou shromažďovat v rozlehlých farských prostorách nábytek z opuštěných stavení. Byl podivín; nejednou jsem ho potkal, jak z Blanického Mlýna tlačí do kopce trakař s nádobou se zbytky ze závodní kuchyně blanické pily pro své dva obrovité psy a jakési větve, kterých měl ovšem v Cudrovicích habaděj.

Nikdo se do Mlynářovic učit nehrnul, neboť vesničku tvořilo pár chalup, bez autobusového spojení, bez prodejny i bez hostince. Elektrifikace se obci zatím vyhnula. Na vlak do Volar bylo sedm kilometrů střídavého stoupání a klesání, cesta sice romantická, ale jít si pro chleba znamenalo už několikahodinovou procházku. Žádný motorový dopravní prostředek se koupit nedal, automobily patřily k nedosažitelnému přepychu a na poukazy byla i obyčejná jízdní kola. Nebyla tranzistorová rádia a kdo chtěl přece jenom rozhlasový přijímač mít, musel pravidelně donášet k nabíjení olověný akumulátor. V domku, v němž nyní sídlila škola, bydleli starší manželé, čekající na povolení k přestěhování do Německa. O stav budovy se nestarali, malé hospodářství měli zanedbané. Obrovská kupa hnoje na dvorku byla rejdištěm potkanů, kteří čas od času zavítali i do třídy.

Paní Stögbauerová, jak se nájemnice v domku s bývalým hostincem jmenovala, mi nabídla, abych se u nich stravoval. Nemyslím si, že jí péče o mé fyzické blaho ležela nějak příliš na srdci, příčinou jejího návrhu byla spíše obava, abych si snad nenárokoval uvolnění celé budovy pro školní účely. Na to jsem však ani nepomyslil. Měl jsem plnou hlavu jiných problémů, potýkal jsem se s výukou, školní administrativou i s plněním dalších povinností, které se tenkrát na vsi od učitele očekávaly. Nadřízené školské úřady na mně zabrání celé budovy ani nepožadovaly, neboť zřejmě braly v úvahu, že já, stejně jako možná další dvě desítky začátečníků na podobných malých školách prachatického okresu, jsem bez zkušeností pedagogických i životních a bez znalosti venkovské problematiky padesátých let minulého století. Měl jsem co dělat s výukou a nějakou další reorganizaci nebo dokonce stavební úpravy ve školní budově bych asi nezvládl. Musím konstatovat, že mé maturitní vysvědčení s vyznamenáním mi nebylo k ničemu a že jediné, co tenkrát pomáhalo při překonávání obtíží nejrůznějšího druhu, bylo nadšení a chuť do učitelské práce. Obojího jsem měl, naštěstí, ve svých devatenácti letech dostatek.

Mlynářovická škola nebyla na okrese žádnou výjimkou. Učitelů byl po válce nedostatek. Můžeme dnes zazlívat tehdejším okresním školským funkcionářům, že do obtížných podmínek pohraničních škol ustanovovali takové „odborníky“ jako jsem byl třeba já, ale asi bychom jim křivdili. Pokud chtěli udržet školy v provozu, nic jiného jim nezbývalo. Dnes kromě toho vidím, že tato tvrdá cesta učitelských začátků působila na formování budoucích pedagogů blahodárně. Značná část mých kolegů i kolegyň překonala počáteční nezkušenost a po absolvování většinou dálkového studia postupně dosahovala v učitelské hierarchii velice dobrých míst. Stávali se z nich zástupci, ředitelé a našlo by se i několik inspektorů, pracovníků pedagogických ústavů apod.

Vraťme se ale k mé první cestě do Mlynářovic. 9. října 1950 jsem se po menším bloudění cestou z Křišťanovic přes již zmíněné prázdné Cudrovice dostal k cíli. Měl jsem s sebou jízdní kolo, pár osobních věcí a housle. V Cudrovicích mne vyděsili dva obrovští hafani a jednu chvíli jsem dokonce myslel, že je to konec mé učitelské kariéry a že národ přijde o začínajícího pedagoga, ale vše se v dobré obrátilo. Obě obludy jen vyjadřovaly radost nad setkáním s někým jiným, než byl jejich pán, a to byla opravdu v této prázdné vesnici a řídce osídlené krajině zvláštnost. S jejich majitelem jsem se později často vídal i rozprávěl, neboť patřilo k mým povinnostem doručovat mu potravinové lístky. Samota poznamenala jeho psychiku neblaze. Některé činy dosvědčovaly, že po duševní stránce není zcela v pořádku. Pobyt v Cudrovicích mu nikdo závidět nemusel. Prázdné domy, zarostlé zahrady, slepá okna a vrata, rozbité dveře a nikde ani človíčka. Jediným zvukem byly vrzající okenice a skřípějící vrátka, pohybující se při sebemenším závanu větru. Nejsem bojácný člověk, ale přiznám se, že se mi ulevilo, když jsem večer nebo v noci měl průchod touto mrtvou vesnicí za sebou.

Musím ještě zdůraznit, že velkým pomocníkem při mých prvních šumavských krocích v neznámém prostředí mi byla spolužačka z gymnázia, která od l. září učila na jednotřídce v obci Křišťanovice a měla už tedy měsíční (!) praxi v podobných podmínkách, jaké panovaly v Mlynářovicích. Nepotkal jsem ji až zde, měli jsme se spolu rádi již jako studenti gymnázia. V roce 1952 jsme se vzali a potom spolu snášeli všechno dobré i zlé, co učitelský život přinášel. Brzy po zahájení školního roku jsme začali dálkově studovat, překonali i obtížné dojíždění na povinné konzultace do Českých Budějovic a do Písku a studium jsme úspěšně zakončili státní zkouškou. Nemohl jsem pro učitelskou práci a později i pro společný život najít lepšího člověka. V roce 2002 jsme oslavili zlatou svatbu.

Mlynářovice, dům Honisových, kde se K. Kálal stravoval v době svého učitelování. Z tohoto domu byl dvouletý chlapec, který se ztratil v lese a tragicky zahynul. 

Jazykový Babylón

Národnostní složení žáků mlynářovické školy bylo pestré. Asi polovina dětí byla národnosti německé, druhá polovina slovenské. Byly to děti reemigrantů z Rumunska, jejichž předkové odešli ze Slovenska do Rumunska za lepším životem kolem roku 1850. Zdá se, že lepší život v sedmihradských horách nenašli. Žili tam ve vesnicích, které svou úrovní připomínaly české vesnice na rozhraní devatenáctého a dvacátého století. Většina přesídlenců neznala prkenné podlahy, měli jen udusanou hlínu. Nechtěli zpočátku užívat ani vlak a vysvětlovali mi, že byli zvyklí v Rumunsku překonávat pěšky větší vzdálenosti, než bylo nějakých dvacet kilometrů do Prachatic. Většina dospělých nechodila do školy, neuměli číst a psát. Například ze slovenských dospělých osídlenců v Mlynářovicích uměl číst a psát jen Josef Merčák, který si své byť velmi nedokonalé privilegium žárlivě střežil a mé pokusy zbavit dospělé reemigranty negramotnosti neviděl rád. Ale o tom až později.

Jediný žák, který se nepřihlásil k německé nebo slovenské národnosti, na mou otázku, zda je Čech, odpověděl záporně a hrdě mi sdělil: „Já su Moravák!“. Z národnostního složení už předem vyplývalo, že s výukou českého jazyka budou potíže, bez ohledu na to, že škola měla k dispozici dostatek českých učebnic. Slovenština, kterou od svých spolužáků děti německé národnosti slyšely, stejně jako často velmi zkomolená čeština z úst dětí německé národnosti odposlechu správné výslovnosti, správných tvarů a rozšiřování slovní zásoby nijak nepřispívaly, spíše byly výuce na závadu.

Jak to bylo pro děti německé národnosti těžké, mohl bych demonstrovat na příkladu jednoho milého a poslušného žáčka třetího postupného ročníku, jehož jsem se rozhodl stůj co stůj naučit psaní vyjmenovaných slov po „b“. Záměrně jsem si vybral slovo „býk“, neboť jsem správně předpokládal, že obsah pojmu je malému Otovi bezpečně znám už proto, že ve vsi obecní býk byl a nebylo dítěte, které by pod tímto slovem nemělo zcela konkrétní představu. Na mou otázku, zda ví, co je to býk, Otík radostně přisvědčil a poučil mne, že toto zvíře se momentálně nachází u pana Chromka, což jsem nevěděl, ale bylo to možné, neboť plemeník skutečně putoval od jednoho chovatele skotu ke druhému. „Oto“, řekl jsem mu, „ptám se tě proto, abys věděl, že v tomto slově se píše tvrdé y. Rozumíš mi?“ Po chvilce vysvětlování jsem jej vyzval, aby vzal křídu a šel všem dětem ukázat, jak dával pozor, a aby na tabuli krasopisně napsal slovo „býk“. Otík šel mé přání splnit, ale když jsem si jeho výtvor přečetl, stálo na tabuli (ale krasopisně) „PEJK“. V tu chvíli jsem litoval, že nemám vedle sebe Jana Ámose, aby mi poradil, jak dál. A tak jsem do omrzení vysvětloval, že se nemůže psát „papička“, když je to babička, že „dědi“ je něco jiného než děti, každou hodinu, ve všech předmětech a v písemných projevech zvláště. Přitom jsem musel pečlivě opravovat, klasifikovat a nedávat jenom špatné známky, neboť mé děti na jazykovém handicapu nenesly nejmenší vinu. Právem jsem se obával, že ne všichni učitelé a ne na všech školách budou brát stejné ohledy. Kde se to nedělo, byli výsledkem frustrovaní žáci, jimž se mnohdy nedostalo ani úplného základního vzdělání jenom proto, že se narodili do doznívajících poválečných zmatků. Zase se potvrdilo, že vždycky nejvíce trpí ti, kteří o ničem nerozhodovali a chod věcí nemohli ovlivnit.

Měl bych se zmínit i o vlastním jazykovém vybavení. Byl jsem válečné dítě, neboť když vypukla druhá světová válka, začal jsem chodit do druhé třídy tehdejší obecné školy. V době vzniku Protektorátu Čechy a Morava mi ještě nebylo osm let a prodělal jsem dlouhých šest let poněmčování školství a veřejného života. Němčina byla všude. Všechna hlášení rozhlasu byla nejdříve v německém jazyce a teprve potom česky, každý psaný text, který se na veřejnosti objevil, byl buď jenom německy, nebo nejvýše německo – česky, včetně označení ulic, obchodů, dopravních ukazatelů atd. To se dělo s maximální důsledností. Přidáme-li k tomu vysokou dotaci hodin německého jazyka v české protektorátní škole a podmínky života v okresním městě s velkou posádkou Wehrmachtu na samé hranici Říše, není divu, že znalosti němčiny u značné části žáků posledního ročníku tehdejší hlavní (základní) školy byly takové, že by jim je mohla závidět velká většina dnešních středoškolských maturantů. Ani já jsem nebyl výjimkou, mimo jiné také proto, že jazyky mi nedělaly potíže, jak jsem se později mohl přesvědčit na ruštině a angličtině. Bez zbytečného vychloubání mohu říci, že jsem ve svých čtrnácti letech v roce 1945 hovořil plynně německy, bez problémů jsem uměl překládat, ovládal jsem i švabach.

Jenže konec války přinesl i silnou protiněmeckou vlnu, veřejné mínění, politika i učební plány škol zavrhly výuku německého jazyka a ten ze škol přes noc zmizel. Nastoupila ruština a angličtina a to, co jsme se během okupace naučili, jsme začali rychle zapomínat. Můžeme dnes říkat, že se stala chyba, ale situace byla taková, jaká byla. Historie se ovšem po roce 1989 opakovala a také ruština se z výuky rázem vytratila.

Když jsem potom přišel do německých rodin v Mlynářovicích, museli ze mne mít němečtí spoluobčané určitě legraci. Pletl jsem dohromady německá a anglická slovíčka, mýlil jsem se v členech, zaměňoval jsem časy a mé potíže znásoboval i volarský dialekt, který se podstatně lišil od školské „hochdeutsch“.

Slovenština mi problémy nedělala. Před tím jsem se s ní setkal na letních ozdravných táborech, kam přijížděly skupiny slovenských dětí. Těch několik běžně používaných výrazů, odlišujících se od češtiny, se dalo snadno naučit. Běžně jsem četl slovenskou prózu a často jsem si ani neuvědomoval, že jde o slovenštinu.

Nikdy jsem nepozoroval, že by jazyková rozdílnost mezi mlynářovickými dětmi byla příčinou nějakých konfliktů. Ostatně i dospělí, pokud k sobě chovali přátelské city, si vycházeli vstříc a byli v tomto ohledu dostatečně tolerantní.

Mlynářovice, současná podoba domu Honisových. 

Život na vsi

Jak jsem už uvedl, Mlynářovice jsem našel a bylo mým úkolem neprodleně obnovit vyučování, které bylo odchodem učitele na vojnu již na několik dnů přerušeno. Nejprve jsem krátkou dobu bydlel v domě „stařešiny“ pana Merčáka, ale brzy jsem se přestěhoval do domu, kde jsem byl sám sobě domácím pánem. V domě č. 10 byl dříve také obchod, o čemž svědčila ještě stále stažená kovová roleta. Měl vybudované podkroví, z něhož se vycházelo na verandu. Výhledem na obec z verandy jsem se ale moc netěšil, protože když jsem na ni poprvé vstoupil, začala se mi pod nohama bortit již prohnilá podlážka, a tak jsem od dalších exkurzí po domě upustil a v podstatě jsem obýval jednu místnost. Psací stůl, postel, skříň a kamna – to vše mi bohatě postačovalo.

Se stravováním v rodině bydlící v bývalém hostinci – tedy nyní ve škole – jsem spokojen nebyl. Nic špatného se mezi námi nestalo, ale pokud jde o kuchařské umění tehdejší paní domu, dodnes na něj nevzpomínám rád. A to jsem byl, prosím, vychován ke skromnosti lístkovým systémem válečných let. Kdo tuto dobu zažil, musí potvrdit, že sice za války nebyl hlad, ale jedlo se více než skromně a kdo neměl jiné zdroje potravin, než byly potravinové lístky, musel si o nějakém slušnějším jídle nechat jen zdát. Po vzájemné dohodě jsem s radostí brzy přešel do jiné německé rodiny a tam jsem se naopak cítil jako v ráji.

Rodina Josefa Honise byla spořádaná, vztahy mezi manželi velmi přátelské, paní vynikající kuchařka – musím říci, že jsem si v tomto ohledu liboval. Pan Honis pracoval jako lesní dělník, paní, pokud vím, byla v domácnosti. Měli malého chlapečka ve věku dva a půl roku. A právě o tragické události v této rodině bych chtěl napsat podrobněji, neboť při jedné mé návštěvě v Mlynářovicích jsem o tom slyšel vyprávět zkresleně a v rozporu se skutečností.

Neštěstí se stalo 30. dubna 1951. Houf dětí si hrál na návsi a mezi nimi byl i malý Honis. Není známo, z jakého důvodu se vydal do lesa, pravděpodobně chtěl najít svého otce, a než po něm začala sháňka, uplynulo několik desítek minut. Nikdo ovšem nevěděl, jakým směrem se vydal, a než se věc rozkřikla a seběhli se lidé na pomoc, po chlapci jako by se zem slehla. Tenkrát nebyl v obci ještě telefon, muselo se dva kilometry do lesovny. V dobré snaze chlapečka najít rozšlapali hledající jeho stopy, takže ani služební pes policejní stanice z Volar pachovou stopu nezachytil a ani pomoc dospělých z Volar neměla úspěch. K dovršení všeho přišel v noci liják s bouří. Manželé Honisovi a s nimi i celá vesnice byli zdrceni.

To se stalo v době, kdy jsem ve vsi nebyl, ale nemyslím si, že by má přítomnost mohla hledání nějak ovlivnit. Hluboké lesy, těžko schůdný terén, málo lidí a obtížné spojení byly příčinou neúspěchu při snaze o záchranu dítěte. Bylo to v době, kdy ve Volarech snad ani nebyla vojenská posádka. Pohraniční stráž se teprve tvořila a záchranáři neměli k dispozici dostatek dopravních prostředků, o nějakém vrtulníku s termovizí, mobilních telefonech a další technice neměl v polovině minulého století nikdo ani zdání.

Přišel jsem do školy v pondělí ráno. Chlapec nalezen nebyl a naděje, že by ještě žil, byla již nepatrná. Jak už to bývá, vyrojily se i fámy, z nichž nejvážnější bylo obvinění jednoho osídlence – Čecha, který bydlel asi kilometr za vsí u lesa směrem na Krejčovice. Tento člověk se s obyvateli Mlynářovic příliš nestýkal. Někoho napadlo, že chlapce by mohli mít na svědomí jeho psi, mohutní němečtí ovčáci.

Sebral jsem děti a vydali jsme se do lesa hledat. Došli jsme vždy až na kraj velkého lesního komplexu, který pokračoval těžko schůdnou, křovinami a stařinou porostlou loukou, protkanou navíc dvěma potůčky s úzkým přechodem. Dále jsme nešli, protože se zdálo nemožné, že by malé dítě překonalo hustým lesním porostem tak velikou vzdálenost za poměrně krátkou dobu, která uplynula od jeho zmizení do počátku hledací akce.

Dopustili jsme se stejné chyby jako ti, kdo po něm pátrali ono osudné odpoledne. Vrátil jsem se s dětmi s nepořízenou, ale hned druhý den dopoledne jsem při vyučování viděl z okna, jak jistá žena, přicházející do vsi, nese na rukou chlapečka, samozřejmě již mrtvého. Našla ho, když vedla do Mlynářovic krávu právě po oné zanedbané louce, ačkoliv všichni předpokládali, že tak daleko dojít nemohl. Lékař určil jako dobu smrti noc potom, co se ztratil. Liják a hroznou bouřku nepřežil.

V té době jsem se u Honisů přestal stravovat. Bylo mi rodičů líto a ta přestávka trvala několik týdnů. Když však hodná paní Honisová zjistila, že jsem se jednou přiotrávil vlastnoručně vyrobeným rybím pokrmem, stal jsem se zase jejím strávníkem. V rodině překonali bolest ze ztráty chlapečka asi tím nejlepším způsobem – brzy přišla paní do jiného stavu a očekávali radostnou událost. O jejich dalším osudu nevím nic, ale vzpomínám na oba rád. Kdyby tak paní věděla, že jsem se potom několikrát pokoušel vyrobit její pochoutku, skládající se z mladých nasekaných kopřiv, kyselé smetany a asi ještě z něčeho jiného, protože se mi to nikdy zcela nepodařilo a nechutnalo to jako tenkrát.

S lidmi ve vsi jsem vycházel dobře a myslím, že oni ke mně také neměli zvláštní výhrady. Získal jsem si důvěru slovenských osídlenců tím, že jsem jim čas od času vyřizoval potřebné písemnosti. Nebylo jich mnoho. Ne všichni Češi se k reemigrantům chovali slušně, našli se i takoví, kteří se snažili využít jejich negramotnosti a chtěli je podvádět. Pro mnohé osídlence z Rumunska bylo hospodaření v šumavských podmínkách zklamáním. První léta se snažili pěstovat dokonce tabák. Stalo se i nejednou, že se celá vesnice sebrala a do rána přesídlila jinam, do stejně zanedbaných končin, a osidlování tak bylo nekonečné.

Ani vztahy mezi jednotlivými slovenskými rodinami nebyly ve všech vesnicích stejné. V době mého pobytu v Mlynářovicích bych je mohl označit jako družné. Když někdo z nich pořádal domácí zabijačku, pozval i ostatní a myslím, že po bohatých hodech značná část prasete zmizela. Musím říci, že upřímné pozvání jsem vždycky dostal i já a že jsem se mu snažil vyhovět. Zvlášť proto, že v několika případech zabijačku odložili, pokud jsem se zúčastnit nemohl. Potřeboval jsem mít ve vsi důvěru a přátelské vztahy, neboť stále bylo nutné vyžadovat pravidelnou školní docházku (i v době pastvy) a prosazovat důležitost vzdělání. Názory jako „starý otec nevedel čítať, môj otec tiež nie, ja tiež neviem a pozrite sa, ako si dobre žijem…“ nebyly zdaleka ojedinělé, i když vím, že u mnohých to byly spíše „kyselé hrozny“ než opravdová hrdost na negramotnost. Netroufám si ani tvrdit, že všude byly mezi slovenskými rodinami tak dobré vztahy jako v Mlynářovicích. Již v sousedních Křišťanovicích to vypadalo poněkud jinak.

Mlynářovice č. 10, současná podoba domu, kde K. Kálal bydlel v jediné místnosti od října 1950. 

První žáci

Svět dětí mi nebyl cizí a první zkušenosti z práce s nimi jsem nezačal získávat až jako učitel. Od roku 1945 jsem působil jako vedoucí skautského oddílu, jezdil jsem s dětmi na letní tábory. Později byly mé studentské prázdniny po dobu téměř celých dvou měsíců naplněny prací s dětmi na tzv. rekreačních táborech, které se však od skautských náplní práce příliš nelišily. Rozdíl byl v tom, že zde bylo třeba zlepšovat fyzický stav dětí, proto o stravování pečovaly profesionální kuchařky, a kromě toho byly tábory početnější – o prázdninách v roce 1950 jsem vedl tábor se 160 dětmi. Práce ve škole byla ovšem kvalitativně jiná.

O národnostním složení mlynářovické třídy jsem již psal. Byly zde ještě jiné odlišnosti od současné školy, protože věkové rozpětí jednotřídní školy s pěti postupnými ročníky bylo od šestiletých prvňáčků až po čtrnáctileté téměř vycházející žáky. Nebylo tenkrát výjimkou, že do nejnižších tříd chodily i tak staré děti a nedalo se to udělat jinak. Přistěhovaly se, aniž by byly předtím navštěvovaly školu, a musely tedy nějak začít. Kázeňské problémy jsem v Mlynářovicích nikdy s dětmi neměl, ale rozdílný věk žáků vyžadoval i rozdílné přístupy, a to bylo někdy při pěti odděleních obtížné, zvláště při mých malých zkušenostech.

Od doby mého působení na první škole uplynulo už více než půl století, ale kdybych se opravdu chtěl rozpomínat, snad bych uměl všechny své žáky pojmenovat. Jak už to bývá, obrazy některých dětí se do vzpomínek zapíší tak plasticky, že ani za dlouhá desetiletí nevyblednou. Mezi výrazné dětské „osobnosti“ patřil František Ernst Tischler, druhák, který se od svých spolužáků odlišoval vážností, ukázněností a rozumovými schopnostmi v tom nejlepším smyslu. Měl to do školy daleko, v Mlynářovicích nebydlel. Jeho otec pracoval v lese a myslím, že jsem se s ním nesetkal. Maminka čas od času do školy zašla, jednou dokonce se stížností na malého Františka. Žádala mne, abych mu domluvil, aby při výuce svého mladšího bratra Jana nebyl tak hrubý, že prý mu vulgárně nadává, když předškolák Jan neumí číst hned celé věty (!) a počítat to, co se učí ve druhé třídě.

Náš rozhovor probíhal v duchu přátelském (vždyť se jednalo o kolegu učitele), ale dozvěděl jsem se, že malému Honzíkovi učení nejde, neboť „je blbej“ a když jsem zjišťoval, co ho učí z matematiky, dozvěděl jsem se, že tam už je to lepší, že pětimístná čísla sečítá písemně už docela dobře, ale s většími že ještě chybuje. Ať se na mne bratři za toto vyzrazení rodinných patálií nezlobí, kritika na hlavu mladšího byla tenkrát mnohem razantnější a často jsem si na to vzpomněl, když jsem musel řešit sourozenecké spory, ať již v rodině, nebo ve třídě.

S Františkem jsem se setkal na Šumavě ještě jednou. To už jsme se ženou dlouho působili v Nové Peci a bylo to v době, kdy se na tehdejších osmiletých středních školách (nynějších základních) konaly na závěr školní docházky závěrečné zkoušky. Úřad mne tenkrát pověřil členstvím v jedné ze zkouškových komisí na škole ve Volarech, kam mlynářovické děti obvodem spadaly. Tříd vycházejících žáků bylo více a stejný byl i počet komisí. Zástupce ministerstva školství v komisi (v pedagogické veřejnosti dobře známý dr. O. Pokladník), kde jsem byl i já členem, požádal o krátké přerušení zkoušek, neboť se chtěl podívat do sousední komise, kde skládal zkoušku z českého jazyka údajně mimořádně dobře připravený žák. Výjimečnost byla v tom, že to měl do Volar velice daleko, chodil pěšky a v zimě musel mít pravidelně absenci. Kromě toho od rodičů se mu v českém jazyce pomoci dostat nemohlo. Šel jsem se také podívat, a ejhle, František.

Vzpomínám také na malou Aničku Jungwirthovou, rovněž ze vzdálené samoty, která žila jenom v kruhu své rodiny a škola pro ni byla vlastně prvním setkáním se světem ostatních dospělých. Protože si doma všichni tykali, vykat snad ani neuměla. Napomínal jsem ji: „Andulko, dávej pozor, děti to budou už umět, a ty ne“, a ona mi odpovídala: „Vždyť ty mi to budeš ještě říkat víckrát!“ a nakonec měla pravdu, neboť mi nic jiného nezbývalo.

Zmínil jsem se o tom, že různost věku dětí činila výuku obtížnější. Na vztahy v kolektivu třídy to špatný vliv nemělo, spíše naopak. To není žádný objev, neboť tak tomu bylo většinou i na ostatních vesnických malotřídkách. Mně přítomnost starších dětí ve třídě jednou moc pomohla. Dostali jsme pozvánku z malé pily v Blanickém Mlýně, kam přijelo pojízdné kino, abychom se přišli na promítání podívat. Chtěl jsem to svým žákům umožnit, neboť jakkoliv se to zdá podivné, někteří z nich ve svém životě kino ještě neviděli. Ve Volarech se sice pravidelně promítalo, ale tak malé děti nemohly samy bez rodičů dalekou cestu tam a zpět absolvovat.

Byl podmračený den koncem listopadu. Do Blanického Mlýna jsme dorazili včas, ačkoliv to bylo dost daleko. Film se dětem líbil, mně moc ne, protože v Blanici bylo asi málo vody, a tak napětí elektrického proudu, který si pila vyráběla vlastní malou elektrárničkou, stále kolísalo, což se neblaze projevovalo na kvalitě zvuku i obrazu. Horší však bylo, že zatím co jsme koukali na film, venku se strhla veliká chumelenice a v krátké době napadlo neuvěřitelné množství sněhu. Navíc se začalo stmívat. Začal jsem se opravdu bát, že své žáčky nedovedu včas a v pořádku domů. Utvořil jsem z nich zástup, na konec jsem postavil dva nejstarší chlapce a s jejich pomocí jsme nejmenší děti dokonce přenesli po úzkém můstku, aby nám někdo nezapadl do čerstvě navátých závějí. Děti byly nepříznivému počasí a pěší chůzi zvyklé, vesnice neměla jiné spojení než pěšky. Měl jsem jenom strach, aby se ve strmých stráních nikomu nic nepřihodilo, protože cesta, po které jsme šli, byla nepoužívaná a pomoci bych se zcela určitě nedovolal. Naštěstí to potřeba nebylo.

Mlynářovické děti byly opravdu otužilé, zvyklé práci a nebojácné. Vzpomínám si, jak jsem byl jednou odvolán na jakési dvoutýdenní školení a střídali mne pedagogové z Volar. Každý den někdo jiný. Když jsem se vrátil, vypravovaly mi děti, jak „... jeden den tu učila jedna paní učitelka a najednou se ve třídě objevila myš. Paní učitelka se hrozně lekla, stoupla si na katedru a křičela, aby si kdo se bojí také stoupl na lavici…“. Její návrh nikdo nepřijal. Že nás čas od času navštívila myš, jsem později poznal podle toho, že najednou bylo ve třídě nezvyklé ticho. Děti totiž soustředěně pozorovaly nezvaného návštěvníka a myslím, že to vítaly jako zpestření hodiny. Ono také koukat celé dopoledne na jednoho člověka den co den…

Mlynářovice, vjezd do obce, současná fotografie. O elektrickém vedení a silnici si mohli obyvatelé Mlynářovic v roce 1950 nechat jen zdát. 

Můj první pes

Chtěl bych předeslat, že mi příroda nenadělila nějakou zvláštní lásku k pejskům. Nemohl bych jim sice ublížit, ale mít jsem je nemusel. V tomto ohledu se liším od své ženy, která naopak psy miluje a jak může, věnuje jim všestrannou pozornost. Můj první pes ale ke mně přilnul, aniž bych byl o to nějak zvlášť stál. Komu vlastně patřil, jsem se nikdy nedozvěděl. Potuloval se po vsi, vysoký jako dobře vyvinutý ovčák, šedivou kudrnatou srst, hlavu hranatou jako teriér – zkrátka dokonalá vesnická směska. Lidé ho moc rádi neměli, trochu se ho báli a ani on neměl důvod mlynářovické občany příliš milovat, byl věčně hladový.

Když jsem popisoval své vztahy s osídlenci, zapomněl jsem se zmínit o pravidelných návštěvách, které u mne zvláště v podzimním a zimním období někdy až s únavnou pravidelností vykonávali. Přišli, posadili se, kouřili cigarety ubalené z příšerného „Slovenského lulkového“ a povídali jsme si. Co také dělat, když je všude tma a petrolej není zadarmo. A aby nepřišli jen tak s prázdnou, přinesli mi džbán mléka, neboť nic jiného vlastně neměli. Jenže když přišli tři, co jsem měl dělat se šesti litry plnotučného mléka já, jeden spotřebitel? Mléko by mi zkyslo, tak jsem sebral smetanu a zbytek jsem tajně vyléval. Těžko by byli nesli, že jejich dar přichází takto vniveč. Kromě přebytků mléka mi snad pravidelně ztvrdl chléb, kterého jsem si pro jistotu kupoval do zásoby ve Volarech velký bochník. A tak mne jednou napadlo toto bezprizorné nevábně vypadající zvíře nakrmit. Podstoupil jsem riziko pokousání a vlákal vrčící a zuby cenící zvíře do chodby, zamkl dveře a do umyvadla jsem mu nalil litry nespotřebovaného mléka, nadrobil bohatě stejně nespotřebovaného chleba a pak už jsem se jenom divil, kam se to do něj vešlo. Když jsem ho vypouštěl zpět na náves, měl dietní předek i zadek, ale na břiše mu stály chlupy, jako kdyby spolkl kopací míč.

Od té doby jsem neměl ve vsi věrnějšího přítele. Spával dokonce na návsi pod okny mého domu a když zjistil, že jsem vzhůru, vrtěl ocasem a zřejmě se těšil na setkání se mnou a samozřejmě na snídani.

Kdyby se to nestalo mně, nikdy bych nevěřil, že může pes tak vytrvale čekat na okraji vesnice a letět naproti přes hluboké údolí, jakmile mne v dálce zpozoroval, když jsem v pondělí ráno přicházel do vsi. A protože se moje vyživování celou dobu neprozradilo, vyložili si mí sousedé jeho vztahy ke mně po svém. Když jednou viděli, jak leží před domem, kde jsem bydlel, zaslechl jsem, jak říkají: „Šaktě ten náš učitel' je naozaj dobrý človek. I to zviera to cíti.“ Nechal jsem je při tom.

Po roce působení v Nové Peci jsem se jednou se známými přijel podívat na své první působiště do Mlynářovic. „Můj“ pes tam byl a uvítání bylo tak bouřlivé, že se to ani nedá vypsat.

Mlynářovice, někdejší hostinec a po roce 1950 škola, po jejím zrušení soukromý objekt I. 

Jak jsem se nestal světlonošem

Být negramotný mezi většinou negramotných se dá asi vydržet, ale být negramotný v Čechách v roce 1950 znamenalo pro každého dospělého zcela určitě velký handicap a muselo to vyvolávat pocity méněcennosti. Jak jsem se již zmínil, mlynářovičtí dospělí přesídlenci z Rumunska byli s výjimkou jediného negramotní všichni. Obdobná situace byla i v Křišťanovicích, kde uměli z dospělých psát maximálně dva muži. A tak jsem se rozhodl, že do Mlynářovic přinesu světlo osvěty, a dal jsem se do boje proti negramotnosti. Představoval jsem si to jednoduše (jako ostatně i mnoho jiných věcí): zřídím večerní školu, dospělí žáci mi budou vděčni, neboť za to nebudou muset nic platit, a historická křivda, které se nich dopustily neblahé poměry minulých let, bude v krátké době odstraněna. Za své, aby se nikdo nemohl domnívat, že na tom chci vydělávat, jsem zakoupil další dvě petrolejové lampy, všechny potenciální dospělé žáky jsem řádně pozval na večer do školy, připravil tužky, papíry, slabikáře a potom jsem čekal. Marně. Nepřišla ani noha.

Když mne přešel vztek a rozmrzení nad touto nevděčností, začal jsem přemýšlet o příčinách, proč se to stalo. Jedním z hlavních důvodů byl stud a strach, aby se jim nikdo nesmál, především jejich děti. Nechtěli si prostě sednout na ta místa, kde ještě před několika hodinami seděly jejich malé ratolesti. V druhé řadě působila i „kontrapropaganda“ jediného gramotného, který se obával ztráty výsadního postavení. Neuměl toho mnoho, ale zatím byl v situaci, že když někdo něco potřeboval přečíst, musel za ním. Byl navíc jedním z nejstarších slovenských osídlenců, a tak výlučnost jeho gramotnosti mu v postavení „hlavy rodiny“ jenom pomáhala. Dozvěděl jsem se, že právě on byl horlivým rozšiřovatelem pořekadla o starém koni, kterého již nelze naučit tahat.

Udělal jsem tedy další pokus. Učení večer ve škole jsem vzdal a pozval jsem je k sobě domů, do svého mládeneckého pokoje v domě č. 10. Sehnal jsem si další stůl, zakoupené lampy jsem rozmístil tak, aby bylo jakž takž vidět. Přišli jakoby na besedu, ale učit jsme se začali. Ledy byly prolomeny. Zpočátku to šlo ztuha. Chvilku jsme se učili, chvilku se kouřilo, povídalo se – musel jsem zkrátka ze svých naivních představ hodně slevit. Přišli s obavou, že se nenaučí, a s nedůvěrou. Vzpomínám na tenkrát ještě mladého člověka, otce čtyř dětí, Pavla Stojku, který mi nabízel láhev rumu jako sázku o to, že pořekadlo o starém koni platí. Neplatilo, aspoň ne v jeho případě. Tento nadprůměrně inteligentní (ale negramotný) člověk se za pět (!) večerů naučil číst. A to, jak říkal „… poznal som iba o, bo to je také koliesko…“ Kdybych to sám nezažil, nevěřil bych, že to někdo za tak krátkou dobu svede.

Byl bych nerad, aby si někdo představoval naše učení jako idylku. Někteří se naučili číst i psát, někteří jenom číst a někteří odpadli. Moje postel fungovala večer často jako odkládací stůl v porodnici, protože mladí manželé měli obvykle již dost dětí a nezbývalo jim nic jiného, než aby nejmladší vzali s sebou. Odložili je v povijanech na postel, psali kostrbatá písmena, potili se, kouř se u mne dal krájet. Pokud se někomu zdá divný problém s malými dětmi, musím připomenout, že slovenské rodiny byly velmi početné. Tak např. blízko domu č. 10 bydlela rodina Mondeků, kde měli patnáct dětí. Otec Mondek byl podle vzhledu již vetchý stařík, ale pořád se culil a říkal: „Ešte jedno bude.“ A bolo. Zaručeně jeho, protože děti si byly podobné jako ruské rozkládací matrjošky. Nebyla to výsada Mlynářovic. Moje nastávající žena, která učila v Křišťanovicích, měla v té době z devíti rodin ve své jednotřídce 27 dětí.

Nemohu říci, že jsem své představy o odstranění negramotnosti beze zbytku naplnil. Přesto mne potěšil dopis jednoho z absolventů našeho večerního sezení, který mi jako voják základní služby a současně otec tří dětí napsal: „… nikdy jsem si o sobě nemyslel, že jsem nejchytřejší, ale tady na vojně vidím, že jsem poslední mezi posledními, a to jste mne naučil číst a psát…“ Byl jedním z těch, kteří z moci úřední dostali tak dlouho odmítané československé státní občanství, aby mohli být povolávání do vojenské základní služby. Studená válka v padesátých létech minulého století ovlivňovala život i v našich malých Mlynářovicích.

Za krátkou dobu jsem si odstraňování negramotnosti u dospělých mohl zopakovat jako voják u útvaru v Českém Krumlově, kde mi dali na starost skupinu romských vojáků prvního ročníku, kteří rovněž nikdy nechodili do školy a byli negramotní. Přiznám se, že mi to zdaleka nečinilo takové potěšení jako v Mlynářovicích, a myslím, že ani výsledky nebyly srovnatelné s tím, čeho jsem dosáhl ve světle petrolejových lamp v Bohem zapomenuté vísce uprostřed šumavských kopců a lesů.

Mezi svými slovenskými sousedy jsem se při dlouhých debatách snažil navíc i o to, abych je přesvědčil o neexistenci duchů, babiček, které po smrti přicházely do světnic uklízet za nepořádné mladé hospodyně, o tom, že měsíc není lívanec, nýbrž koule, a ještě o mnohém. Upřímně přiznávám, že jsem mnoho úspěchů neměl. Nepodezřívali mne ze lži, ale neměl jsem na podobná tvrzení věk. A to jsem si, prosím, nechal narůst knír, abych vypadal starší, ale stejně to nepomohlo!

Mlynářovice, někdejší hostinec a po roce 1950 škola, po jejím zrušení soukromý objekt II. 

O věcech neradostných

Jak už to v životě bývá, kromě vzpomínek milých a příjemných jsou i takové, kterým ani dlouhá desetiletí neubrala na hořkosti. Takové nepříjemnosti se nevyhnuly ani mně.

Již jsem předeslal, že k nepsaným povinnostem každého venkovského kantora patřilo vykonávat různé funkce v místní samosprávě. Tím spíš se to očekávalo ve vsi, kde tenkrát němečtí osadníci tato místa zastávat nemohli nebo nechtěli a slovenští k tomu zatím neměli předpoklady. Již přesně nevím, kdo mi svěřil evidenci a distribuci potravinových lístků. Byla to záležitost sice administrativní, ale nadmíru důležitá. Vždyť v roce 1950 platil lístkový systém na potraviny, textil a obuv, mýdlo, tabák a tabákové výrobky. S výjimkou lístků na textil a obuv, které se vydávaly jednou ročně, bylo nutné na každý měsíc objednat různé druhy lístků na mouku, pečivo a chléb, na mléko, na maso a masné výrobky, na cukr, na tuky, vejce, na cigarety a tabákové výrobky. Zdůrazňuji různé druhy, neboť jiné dávky dostávaly děti podle věkových kategorií, jiné pracující nebo těžce pracující a pro ty, jimž byly předepsány dodávky zemědělských produktů, platila jistá omezení podle toho, jak plnili své dodávky státu.

Objednávka se donesla v předepsaném termínu na okres do Prachatic, vrátily se všechny nevydané lístky a potom se vyzvedlo vše na měsíc následující. Každý měsíc měly lístky jinou barvu, vše bylo přísně zúčtovatelné a jakákoliv machinace s těmito tiskovinami se považovala za sabotáž se všemi následky, které z toho mohly v padesátých letech vyplývat.

Pro mne to znamenalo veškerou administrativu v termínu vykonat, do Prachatic se nějak dostat, lístky vyzvednout a včas lidem dodat. Někteří si došli, některým jsem je nosil. Více než tyto pochůzky mne trápilo zanedbávání školní docházky, protože když jsem dopoledne musel do Prachatic, zůstala škola zavřená. Dětem to nevadilo (spíše naopak), rodiče si také nestěžovali, ale já jsem cítil, že to není správné. Zvláště když to nebyl jediný důvod, kdy se nevyučovalo. Schůzí bylo tenkrát neuvěřitelně mnoho, učitele svolával kde kdo. Od hasičů po Červený kříž, konaly se schůze odborové, vzdělávací, kulturní – a pro nás z dálky to vždy znamenalo ukrojit něco z pracovní doby.

Proto jsem uvítal, když se i do naší obce dostala instituce placeného funkcionáře, který měl administrativní vyřizování obecních záležitosti ve své pracovní náplni. Skutečně jsem zřízení místa obecního tajemníka uvítal a hned jsem s ním začal jednat o tom, že lístky i objednávky bude v Prachaticích vyřizovat on, zbytek v obci budu dělat já. Nepochodil jsem, odmítl se na této časově náročné práci jakkoliv podílet. Ani tehdejší předseda národního výboru mi nepomohl. Uznával sice, že by mnou navrhované řešení bylo rozumné, ale nechtěl si placeného funkcionáře rozhněvat. Už proto ne, že v té době měli tito tajemníci určitě více moci, než jim příslušelo. Tak jsem to musel vzít jenom na sebe. Celý úřad jsem zabalil a prostě jsem mu oznámil, že končím a další lístky buď vydá on, nebo je lidé nebudou mít.

To jsem si dovolil mnoho. Lístkovou agendu sice převzal, neboť mu nic jiného nezbývalo, ale z tajemníka jsem měl rázem nepřítele. On mne rád neměl nikdy a nevím, zda v tom nebylo i trochu závisti nad tím, že jsem na rozdíl od něj s lidmi vycházel dobře. Do všech stavení jsem kdykoliv přicházel bez obav. Potravinové lístky mi nezapomněl. Když jsem z Mlynářovic odešel, dostal jsem úřední výzvu, abych předal razítko jedné bezvýznamné instituce, která v Mlynářovicích údajně měla být, nikdy ale nepracovala a také jsem nikdy od nikoho žádné razítko nepřevzal (ani jiná razítka). Vše, co jsem měl, zůstalo v psacím stole a je nemyslitelné, že by to někoho zajímalo. Velice mne mrzelo, když jsem z okresu bez jakéhokoliv předběžného projednání dostal správní pokutu a papír podepsal člověk, o němž jsem si myslel, že je spravedlnost sama. „Měl ses odvolat, byli bychom to zrušili,“ řekl mi po mé výčitce. V té době jsem se ženil, stěhoval jsem se a této drobnosti jsem nepřikládal žádný význam. Pokuta nebyla velká, o to mi nešlo, ale s téměř stoprocentní jistotou mohu tvrdit, že šlo o odplatu za vzpouru s potravinovými lístky. Nikdo jiný než onen uvolněný funkcionář totiž k mému „úřadu“ přístup neměl, ba nikdo ani nevěděl, že něco takového existuje.

Nikdy jsem s ním už nemluvil. Zpočátku proto, že se mne celá věc dotkla a nemohl bych mu stejně nic dokázat, později proto, že odešel dobrovolně ze světa. Proč spáchal sebevraždu, nevím. Mrzelo mne, že se za mne tenkrát nepostavila ani hlava obce, ani příslušný referent na okrese. Nebylo to však poslední zklamání v mém životě. O postoji lidí, které jsem pokládal za své přátele a kteří mi ukázali záda, když jsem se octl v úzkých, vím už leccos.

V Mlynářovicích jsem také poprvé v životě viděl, co dovede natropit alkohol. Sám jsem alkoholu neholdoval a přiznám se, že zpočátku jsem se ani napít neuměl. Pokud jsem to udělal, nedopadlo to dobře. Hned první zkušenost s čelným funkcionářem obce, když jsem se jel představit jako nový učitel, byla pro mne šokující. V jeho domě půl hodiny cesty od obce jsem jej našel zpitého, nepříčetně křičícího a zcela neschopného jakékoliv komunikace. Přiznám se, že jsem se ho bál a doslova jsem ujel. První audience se tedy nevyvedla. Dnes je mi ho trochu líto, byl to člověk sečtělý, pokoušel se i o literární tvorbu, věci si vydával vlastním nákladem, ale závislost na alkoholu ho ničila. Postoj obyvatel Mlynářovic k jeho neštěstí byl zajímavý. Slovenští osídlenci ctili jeho autoritu, neboť to byl „pán predseda“ a i v Rumunsku mohli mít představitelé státní moci různé libůstky, němečtí obyvatelé jej uznávali jako hospodářského pracovníka (zkušeného a úspěšného) a vzhledem k tomu, že téměř všechny živil les, samozřejmě jako zaměstnavatele. Přes všechno alkoholové neštěstí byl osobnost a dozvěděl jsem se, že mu později vážné zdravotní problémy pomohly pití zanechat. Pídil jsem se i po tom, zda po něm nezbyla nějaká literární pozůstalost, ale bezvýsledně. Věděl o lesích, horách a lidech v nich mnoho.

Daleko k alkoholu neměli ani někteří slovenští osídlenci, i když mezi mlynářovickými jsem skutečného notorického pijáka neznal. Byli zvyklí z Rumunska alkohol pálit, ale zde mnoho švestek nebylo, trnky měly asi málo cukru, a tak to zkoušeli všelijak. Nakoupili marmeládu, přidali cukr a po zkvašení vyráběli „lavorovici“, po kvasnicích páchnoucí kalnou tekutinu, která však kupodivu alkoholu obsahovala dost. A bylo veselo, někdy až moc. Zvláště mlynářovické zabijačky se bez „pijatyky“ neobešly. Tam jsem i já, neznalý věci, upadl do osidel přítomných žen a zřejmě jim nedalo moc práce vpravit mi do krve tolik alkoholu, abych se jako střízlivý necítil v rozveselené společnosti trapně. Slibovaly mi čaj, ale ve skutečně mi daly vypít ohřátý silný alkoholický nápoj, obarvený několika kuličkami černého bezu. Ty následky!

Ke cti německých obyvatel musím říci, že v těchto rodinách jsem žádné extrémy neviděl. Ne že by byli abstinenti, ale nepoznal jsem nikoho, kdo by v tomto směru soustavně překračoval únosnou míru. Výjimku tvořil dobrácký Rudi, jehož i menší množství alkoholu přivádělo do bodré a úsměvné nálady a musím říci, že dobrou náladu měl často.

Alkohol dělal své i v rodinách. Moje první setkání s rodinnou hádkou, podepřenou alkoholem, mne vyděsilo. Zrovna jsem opravoval sešity a občas vyhlížel na svažitou náves, když se najednou shora kolem mého domu řítila mladá žena a za ní muž, nebezpečně mávající nad hlavou sekyrou. Žena mířila do stavení již dříve zmíněného pana Merčáka a pronásledovatel za ní. V chalupě (jak jsem později několikrát viděl) se vše dělo podle stejného scénáře: „Báčik Jožko, schovajte ma, lebo ma Karol zabije“. Báčik Jožko – jinak stařešina Josef Merčák – Lotku Papajovu skutečně strčil do nějaké komory, a to už dorazil rozvášněný Karol a dialog pokračoval: „Karol, sadni si. Vypijeme si a porozpráváme sa.“ Karol i s nějakými promile v krvi ctil autoritu, posadil se, něco vypil a po nepříliš dlouhé době odcházeli svorně s Lotkou do horní části vesnice, kde bydleli. Aby to nebylo tak fádní, příště mával nad hlavou třeba kosou. Jinak žili svorně, ale jak se začalo pít, svornosti byl konec.

Po pravdě musím ale říci, že tam, kde se hlava rodiny věnovala alkoholu více než bylo zdrávo, trpěly děti. Byly svědky opileckých scén, hádek a někdy i rvaček. V Křišťanovicích notorický alkoholik, surovec a primitiv fyzickým týráním dohnal údajně jednu ze svých dcer k sebevraždě. Jako i v jiných případech nebylo žalobce, důkazů ani soudce.

Konec mlynářovické kapitoly

Mé působení na malé jednotřídce se chýlilo ke konci. Se svou přítelkyní jsme se rozhodli vstoupit do stavu manželského a postupně jsme se chystali žít a pracovat společně na dvojtřídce v Nové Peci na rozhraní prachatického a krumlovského okresu. Nebylo to bez problémů, protože tehdejší školský úřad velice dbal o morálku učitelů a o jejich pověst na veřejnosti. Společné působení na jedné škole nám přislíbeno bylo, ale za podmínky, že příslušnému školnímu inspektorovi předložíme svatební oznámení. To jsme učinili a mohli jsme se stěhovat.

Na společný život s manželkou jsem se pochopitelně těšil, ale z Mlynářovic jsem odcházel nerad. Našel jsem tam přátelské prostředí, získal první zkušenosti a dojmy, které mi zůstaly po celých padesát let mého učitelování. Když hodnotím první dvě léta dnes již více než třiapadesátiletého působení ve školství, vybavují se mi stále nové a nové vzpomínky.

Nikdo by snad nevěřil, jak jsem na kole sjížděl travnatou stráň, spadající z výše položených Cudrovic hluboko do údolí Blanice. První mrazíky přicházely vždy v září, a tak se z travnatého koberce stávala klouzačka, neboť jinovatka znemožňovala jízdu po tak velikém sklonu. Vymyslel jsem tedy něco jiného. Přisedl jsem na bobek, oběma rukama jsem držel řídítka a klouzal dolů vedle bicyklu, který se dal předním kolem dobře ovládat. Gumové holínky – v podstatě moje celoroční cestovní obuv – jely po namrzlé trávě jako po másle. Myslím, že mne nikdo nikdy při této krasojízdě neviděl, neboť cesta do Mlynářovic z Cudrovic byla zcela neužívaná a jak jsem v zimě podle stop mohl zjistit, několik týdnů po sobě jsem byl jediným člověkem, který tudy chodil. Nechci ani pomyslet na to, co by se bylo stalo, kdybych si při pádu na lyžích (a pády mi šly) zlámal nohu či se jinak vážně zranil.

Stejně dobrodružné byly mé noční návraty na kole z Volar. Tam, kde je dnes solidní asfaltová silnice, byla vodou vymletá kamenitá mezera mezi přebujelými keři a stromy, takže noční temnota se v této džungli ještě znásobovala. Vím od té doby, co je to jas noční oblohy. Kudy mám jet mi ukazoval proužek oblohy, který jsem mohl pozorovat nad hlavou, když jsem překonávat nástrahy balvanů, písku a štěrku, za něž by se nemuseli stydět ani organizátoři středně náročné trati terénních motocyklových závodů.

Nemohu zapomenout ani na to, že jsem byl pravidelně v centru pozornosti pohraničních hlídek. Snad to dělal můj mafiánský knír, ale skutečností zůstává, že jsem byl dvakrát zadržen a předveden a že jsme s manželkou uzavírali i v motoráčku sázky, že budu kontrolován. Dělo se to pravidelně a nepřekvapilo mne, že hlídka vstoupila do vlaku, rozhlédla se a rovnou ke mně.

Když naše starší dcera začala také učit a dostala první místo v okresním městě, rozhodli jsme se s manželkou, že jí ukážeme, jaké podmínky a těžkosti mohou při vyučování také být. Přijeli jsme s ní do Křišťanovic, ale všude elektřina, asfaltové silnice, novostavby rekreačních domků. Z původních staveb zbylo jenom torzo, obec veskrze rekreační. V Mlynářovicích to bylo podobné, právě přijela pojízdná prodejna, autobus jezdil až do vsi. Ani se nedivíme, že dcera to komentovala slovy: „Tak se mi zdá, že to s tím vypravováním o těžkých začátcích přeháníte. Já bych to tu klidně brala.“

Text: © Karel Kálal
Připravila Hana Soukupová