Petra Klabouchová o své temné detektivce Prameny Vltavy

25. 1. 2022

V šumavských lesích, kam nyní chodí turisté za krásami přírody, kdysi stával nacistický koncentrační tábor pro ruské zajatce. Proč se o něm příliš neví? „Místní nemají chuť otevírat staré záležitosti a vyměňovat pohodovou atmosféru, kterou tam postupem času vytvořili, za krvavé vzpomínky,“ říká v rozhovoru s Deníkem N spisovatelka Petra Klabouchová. Autorka, která aktuálně žije v Itálii a pracuje v hudebním průmyslu jako manažerka rockových skupin, skutečné události temné historie Šumavy připomíná v novém detektivním románu Prameny Vltavy.

Petra Klabouchová (* 1980)

Narodila se v Prachaticích a dětství prožila v předhůří Šumavy, v Husinci a ve Vimperku. Na FSS Masarykovy Univerzity v Brně vystudovala mediální vztahy a žurnalistiku a mezinárodní vztahy, poté pracovala v několika redakcích regionálního tisku a televize. V současnosti se věnuje práci v hudebním průmyslu jako manažerka skupin Hollywood Vampires, S.E.X. Department a Rock’N‘Roll Army a žije mezi Itálií, USA a Českou Republikou. Napsala několik románů v češtině a jeden v italštině a také několik knih pro děti.

Kdy jste byla na Šumavě naposledy?

Na Vánoce. Mám tam celou rodinu, žije tam již po několik generací, a tak se snažím dostat se tam alespoň jednou za rok.

Nakolik se dnešní Šumava liší od té, kterou vykreslujete v knize Prameny Vltavy?

Knihu jsem psala z aktuálního pohledu, to znamená zhruba od devadesátých let po současnou situaci. Myslím si, že od té doby tam k nějakým výrazným změnám k lepšímu nedošlo, snad s výjimkou těch čistě turistických lokalit.

Prameny Vltavy jsou sice detektivní román, ale založený na nepříliš známých historických reáliích. Vychází z toho, že přímo u pramenů Vltavy stál nacistický koncentrační tábor a nedaleko něj tajná podzemní továrna. Co všechno z toho, co v knize popisujete, se skutečně událo, a co je literární fikce?

Úplná fikce není vůbec nic. Snažila jsem se vycházet z reálných záznamů nebo alespoň vzpomínek, které se v tomto kraji předávají ústně. I proto jsem si pro zpracování tématu vybrala románovou formu, protože většina těchto vzpomínek už není oficiálně nijak doložitelná. Nechtěla jsem se s nikým dohadovat o tom, jestli to či ono bylo skutečně tak, jak si to pamatoval můj děda. Řekla bych ale, že zhruba tak devadesát procent knihy je založeno na realitě.

Co všechno jste se dozvěděla z vyprávění svého dědy?

Když šel děda na vojnu, musel narukovat k pohraniční stráži. Prožil v těchto zapadlých oblastech dva roky, dostal se do míst, kam se normální smrtelník v těch letech dostat nemohl. Bylo to zrovna v době, kdy se tam pořádaly hony na Krále Šumavy. Druhý děda zase přišel o majetek – komunisti mu zabavili statek a byl nucen jít pracovat na dráhu. Pokládal všechny koleje, které na Šumavě vedou. Díky tomu se i on dostával do míst, kam se běžně nesmělo. Oba dědové tedy komunikovali s lidmi, kteří v odlehlých oblastech, jako je Františkov, žili, a znali i jejich příběhy. A já je pak použila v knize.

Vyšetřuje se v ní vražda studentky nalezené v lese na sněhu v pruhovaném mundúru s židovskou hvězdou. I tyto detaily vycházejí ze skutečnosti?

Ty už jsem tam vsunula já. Ale základní příběh, čili samotná smrt dívky i celá detektivní linie okolo vraha, vyšetřovatele a médií, se opírá o skutečný případ. Protože nemám žádné kriminalistické zkušenosti, pomohlo mi opřít se o příběh, který se skutečně stal.

I postavy, které se v knize objevují, jsou skutečné?

Veškeré postavy, které mají přesah do historie, jsou zpracované podle reálných osob. Zmiňuji tam pochod smrti, během kterého v jedné vesnici skryli židovské děvčátko, ale na naléhání nacistů jej jedna z žen prozradí, aby vesnici zachránila před vyhlazením. To se skutečně stalo a onu ženu jsem do příběhu zapojila už jako starou paní. Reálnou postavou je i otec lékaře, který se kdysi ztratil v podzemních chodbách pod Františkovem. Skutečně jednoho dne zmizel z vimperských kasáren a našlo se po něm jen auto u Kiliánova můstku. Lidé věřili, že se mu podařilo emigrovat do Německa, ale nedal o sobě vědět ani po revoluci a pro ženu a děti se nevrátil. Nezůstal ani tady, ani na druhé straně a tak lidé věří tomu, že prostě zůstal někde tam dole.

Některé prameny uvádějí, že velitel koncentračního tábora Prameny Vltavy konec války přežil a uprchl. Ve vaší knize se na Šumavu vrací poté, co si změnil jméno a žije nedaleko „místa činu“. I to je realita?

Půjčila jsem si tuto reálnou postavu a trochu si ji upravila. Původně se jmenoval Klein, ale já jsem si jeho jméno pozměnila na Stein. Na Šumavu už se samozřejmě nevrátil a nic dalšího, co se mu tam po válce děje, už pravda není, ale do konce války jsou jeho činy skutečné.

Nakolik je existence onoho koncentračního tábora dohledatelná v archivech?

Němci si o existenci tohoto tábora záznamy nevedli, ale po osvobození odtamtud byla pořízena dokumentace včetně fotografií. V Prachaticích k tomu existují záznamy od partyzánské skupiny, která osvobozovala pohraničí. Viděla jsem snímky tábora ještě v té podobě, než byl zapálen. To vše je dohledatelné v archivech, včetně takových detailů, jako jsou nápisy na stěnách a jména vyrytá ve dřevě. Za komunistů se pak vedl spis u tajných složek, kde se sbíraly veškeré údaje o takových místech nejen na Šumavě, ale po celé republice. K tomuto spisu ale není jednoduché se dostat ještě ani dnes.

Jak je to s tajnou nacistickou továrnou, která měla stát pod Stolovou horou na Františkově?

Její existence je skutečně doložená. Dříve na onom místě stála nejdříve pila a potom papírna. Za války objekt zabavili Němci a oficiálně se tam měly vyrábět dřevěné hračky. Po válce se ale podařilo dohledat, že tam šly peníze z různých podivných zdrojů třetí říše a že tam došlo k velké přestavbě prostor, především v podzemí. Když se na to místo dojdete podívat dnes, najdete lesík, který se od okolního porostu liší. Je na něm vidět, že byl vysázený až dodatečně, protože je mladší než stromy kolem. Nacházejí se v něm různé ruiny. Zůstalo tam ještě pár cihel ze základů bývalého objektu, který byl po válce odstřelen Československou armádou. Je to historie, na kterou se dá pořád ještě sáhnout.

Je na oněch místech nějaký pomníček, který by dávné události připomínal?

Není tam vůbec nic, ani na Františkově, ani u Pramenů Vltavy. Právě to pro mě byl počáteční impulz, proč jsem chtěla začít knihu psát. Dnes jsou na Šumavě informační tabule všude, kde žije kdejaký motýl nebo roste nějaká vzácná rostlina, ale historie se nepřipomíná. Děda mi vyprávěl, že dříve u Pramenů Vltavy pomníček býval. Nechali ho tam postavit místní lidé po skončení války. Ale toto místo pak skončilo v zakázané zóně a až do devadesátých let se k němu nesmělo. Po revoluci kdosi pomníček odstranil a dodnes tam není ani cedulka.

Když Karin Lednická vydala knihu Šikmý kostel o zaniklé Karviné, dokázala vyvolat vlnu zájmu o zapomenutou historii regionu. Díky tomu se i místní samospráva začala zajímat o to, aby na místě zmizelé obce, kde stával i koncentrační tábor, vzniklo pietní místo a informační tabule. Byla byste ochotná zapojit se do takové iniciativy na Šumavě?

Kdyby něco takového probíhalo, určitě by mě to zajímalo. Ale osobně tomu moc nevěřím. Šumava má teď úplně jiný turistický potenciál a míří na jiné lidi. K Pramenům Vltavy se nyní chodí kvůli přírodě a ani sami Šumaváci nemají příliš chuť staré historické záležitosti znovu vytahovat na světlo. Nechce se jim měnit pohodovou atmosféru, kterou tam postupem času vytvořili, za krvavé vzpomínky. Chtějí raději zapomenout.

Je i to důvod, proč veřejnost o někdejším koncentračním táboře příliš neví?

Ano, určitě, místní toto téma neradi otevírají. Desetiletí se tam lidé tuto část historie snažili držet v tajnosti, nebylo v ničím zájmu, aby se o tom vědělo. A nemají na tom zájem ani ti, kdo tam chodí kopat s krumpáči a motykami, protože jejich činnost naráží na různé zákazy.

V knize píšete, že by v podzemních chodbách Šumavy mohla být ukryta i část Jantarové komnaty, kterou měli nacisté na konci války odvézt z Královce, ale dosud se nenašla. Proto tato oblast přitahuje hledače pokladů?

Ano, zrovna když jsem se tam byla naposledy podívat v době, kdy jsem knihu dokončovala, odjížděla odtamtud trojice s lopatami a rýči. Lidi to pořád baví. Na internetu se dá přes různá diskusní fóra dostat k mnoha informacím. Zajímají se o ně jak dvacetiletí kluci, kteří se jezdí procházet dostupnými částmi těchto prostor, tak i dobrodruzi, kteří tomuto pátrání zasvětili celý život. V jedné z blízkých vesnic, v Nových Hutích, býval místostarosta, který se tajemstvím šumavských lesů také zabýval a vydal o něm i několik knih. Jestli ještě žije, nevím, ale staré legendy v této lokalitě stále živé jsou.

A na co se čtenáři mohou ještě těšit?

Díky lockdownům jsem dopsala dvě knihy, které jsou zaměřené podobně jako Prameny Vltavy. Jedna stále ještě vypráví o Šumavě, i když tentokrát jdu ještě více do historie. V malých osadách vysoko v horách tu jedné zimy napadlo tolik sněhu, že je to nečekaně na několik měsíců odřízlo od zbytku světa. Došlo tam k hladomoru i rozvoji jakési epidemie.

Autorka: Klára Čikarová

Foto 1: Spisovatelka Petra Klabouchová s knihou Prameny Vltavy. Foto: Vít Šimánek, ČTK
Foto 2: Zajatecký tábor v bývalé turistické chatě z r. 1966. Foto: Jiří Vlach, ČZK
Foto 3: Pomník sovětským vojákům, kteří zahynuli v zajateckém táboře u pramenů Vltavy, dnes zřejmě již neexistuje. Repro: zanikleobce.cz

Odkaz na celý rozhovor v Deníku N (placený přístup)